Jste pro mě celým světem (FF Inuyasha - jednorázovka)

Úterý v 18:01 | Dája |  Příběhy
Ahoj ahoj, zveřejňuju na můj vkus docela přeslazenou kraťoučkou povídku, původně jsem to vůbec neměla v plánu sepsat, ale nemohla jsem tuhle myšlenku dostat z hlavy, tak snad to bude stát za to. Užijte si to ;-).

Jak se těšil domů. Ani si nepamatoval, kdy naposledy byl tak vyčerpaný. Málokdy pracoval v den před nocí nového měsíce, ale jemu a Mirokovi slíbili velkou odměnu, a tak mu nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu. Vesničané byli opravdu zoufalí - démon sužoval jejich domovy už dlouhou dobu. A popravdě musel uznat, že konečně po několika měsících zažil aspoň trochu vzrušující souboj. Starosta se jim štědře odměnil a mohli jít domů. Doufal jen, že se stihne vrátit před západem Slunce. Nerad byl venku, když byl člověkem. Ve vesnici se rozloučil s Mirokem a se svou půlkou výdělku se vydal za svou ženou.
Jeho žena. Znělo to krásně. Ještě stále si nemohl zvyknout, že byl ženatý. A navíc s Kagome. Bylo to jako pohádka. Občas ta pohádka na něj křičela osuwari, ale nemohl si stěžovat. Obzvlášť v posledních měsících, kdy byla Kagome těhotná. Čekala jejich prvního potomka. Přesně si pamatoval den, kdy to zjistil. Byla přibližně dva měsíce v jiném stavu, když pocítil změnu v její vůni. Byla mnohem sladší a výraznější, ale chvíli mu trvalo, než na to přišel. Málem omdlel, když mu došlo, že bude otcem. Nedovedl si představit takovou zodpovědnost, sám otce nepoznal, jak se tedy mohl jako otec chovat? Neměl nikoho, kdo by mu v tomto poradil, Miroku nebyl zrovna nejlepším příkladem, i když pár rad se hodilo. Důležité bylo pravidlo číslo jedna: spokojená těhotná žena vždy na prvním místě. Jakmile naštveš těhotonou ženu, udělá ti ze života peklo. Než mu Miroku tuto radu poskytl, jeho záda zažila mnohonásobnou vlnu osuwari lekcí. Což ho přivádělo na pravidlo číslo dva, na které přišel sám: nikdy ani nevtipkuj ohledně postavy těhotné ženy. Kolikrát políbil zem, když jen z legrace řekl, že Kagome ztěžkla nebo vypadá nafouknutě. Do kráteru mohl pak v klidu nalít vodu a udělat si lázeň. Během jejího těhotenství se kromě fyzického trestu potýkal i s přeskakující náladou, kterou neměl šanci stíhat sledovat. Smích, pláč, vztek, zase pláč, hysterický smích, záchvat. Vždy se v tom ztratil, ale Sango ho ujistila, že to je normální. To teda zdaleka nevypadalo normálně!
Usmál se, když konečně spatřil jejich domek. Ačkoli už téměř zapadlo Slunce, pořád bylo vedro, potýkali se s největším horkem za poslední roky. I voda v řekách začala mizet, lidé si dělali zásoby a modlili se za déšť.
"Kagome, jsem dom-" zarazil se hned, když spatřil svou spící ženu a družku. Když se proměnil v člověka, nikdy nespal a ona se snažila vydržet vzhůru spolu s ním a udržovat konverzaci, aby se necítil sám. Kolikrát jí už říkal, že je na to zvyklý a že se necítí sám, když je ona vedle něj. Nakonec stejně vždycky usnula, ale nevadilo mu to. Rád ji sledoval, když spala. A teď to nebylo jiné. Pomalu uložil výdělek do truhly v rohu místnosti spolu s Tessaigou. Poté se posadil k ní. Skutečně bylo obrovské horko, sundal si obě košile. Ležela na futonu na zádech, její bříško už nedovolovalo jinou polohu. Pokud správně počítal, byla těhotná přibližně šest měsíců. Měla rozvázané kosode, ale tak, aby zakrývalo její intimní partie. Mohl spatřit mezeru mezi ňadry a celé její těhotenské bříško. Jednu ruku měla položenou u hlavy, druhá byla volně podél těla, kousek od ní se válel rozevřený vějíř. Zřejmě se snažila trochu zchladit. Co si pamatoval od Kaede, těhotenství bylo pro ženy v horku obzvlášť rizikové, proto se mu nelíbilo, že musel od ní pryč. Ale něco jíst museli a když mu vyhrožovala další vlnou osuwari, rozhodl se raději jít s Mirokem.
Ačkoli bylo vidět, že jí je horko, spala poklidně. Nechtěl ji budit, jen u ní seděl a sledoval ji. Brzy začal cítit proměnu. Nebolelo to, ale nebylo to příliš příjemné. Zmizely mu drápy a tesáky, vlasy a oči ztmavly a uši se přesunuly z temena na skráně, přičemž se přeměnily ze psích na lidské. Povzdechl si, když pocítil oslabení všech smyslů, především čichu a zraku. I on pocítil horko, jako polodémon to snášel mnohem lépe, lidská stránka však byla víc náchylná na počasí. Přejel očima z její tváře na břicho. Lehce se zamračil, když si vzpomněl na nedávná Kagomina slova. ,Mluv na něj, pozná, že jsi jeho táta. Až se narodí a začne vnímat, přirovná tvůj hlas k tváři.' Podle něj to byla hloupost. Přišlo mu divné mluvit na její břicho. Je to jako kdyby přišel k Mirokovi a začal si povídat s jeho prokletou rukou. I když...vůbec by se nedivil, kdyby na něj ta ruka promluvila zpátky, už několik let tvrdil, že má vlastní mozek. I tak to bylo hloupé. Navíc nikdy nevěděl, co by mu měl říkat. Všiml si, že Kagome si se svým břichem povídala často, občas mu i zpívala, jako kdyby už byl potomek na světě. Ale teď spala a on proklínal své lidské city - chtěl to zkusit. Pomalu vztáhl ruku a lehce se dotkl prsty její pokožky.
"Štěně," zašeptal, přičemž jezdil krouživě palcem po ženině břiše, "um...jsem tvůj otec. Tedy, ještě ne, ale až se narodíš, budu tvůj otec. Nebo..." S povzdechem se odtáhl. "To je pitomost," procedil tiše, načež se odvrátil od mladé kněžky. Chvíli trucoval, ale zvědavost mu nedala a opět se přitáhl blíž. "Musíš mít se mnou trpělivost, dobře? A protože sám ji moc nemám, doufám, že to zdědíš po své mamince. I když ta taky umí lézt pěkně na nervy, když chce, děvče jedno," uchechtl se, "Víš, štěně, máš obrovské štěstí. Ještě ses ani nenarodilo a už máš kolem sebe plno lidí, kteří tě milují. Za prvé je tu maminka, ta tě nosí pod srdcem. Prosím, ať je tvůj příchod pro ni co nejméně bolestivý. Protože jestli ne, odnesu to stejně já." Potichu se zasmál. Pak se zarazil, když ucítil pohyb pod malíčkem. Štěně bylo vzhůru. "Hej, ahoj," zašeptal, načež přejel po místě, kde předtím cítil pohyb. Podle polohy mohl hádat, že se jednalo o nohu. "A víš, co by mamince udělalo obrovskou radost? Kdybys mělo moje uši. Nikdy jí to neříkej, ale tahle její úchylka je vážně divná. Ne, že bych si stěžoval," ušklíbl se. Opatrně, aby Kagome neprobudil, položil i druhou ruku na její břicho, snažil se najít jakýkoli pohyb. Štěně ho nenechalo dlouho čekat, načež lehce koplo do jeho dlaně. Usmál se.
"Máš sílu a kuráž, to je dobře. To se ti bude jednou hodit, protože tvá cesta nebude lehká. Vždycky se najde někdo, kdo tě nebude mít rád. Ale víš ty co? To vůbec nevadí. Protože budeš mít svou maminku, Miroka, Sango, jejich děti, Shippa, Kaede, Rin, dokonce i mého bratra, kteří na tebe dohlédnou. A samozřejmě mě. Takže stačí jen říct, kdyby tě někdo otravoval, a my jim dáme lekci, dobře?" S lehkým úsměvem přejížděl prsty po kulatícím se bříšku. "Poslyš štěně, tohle bude naše malé tajemství. Vím, jestli jsi chlapec nebo děvče. Ty to zřejmě víš taky, ale samozřejmě nic nepovíš. Ale Kagome to neví, sice tvrdí, že jí je jedno, jestli budeš to či ono, ale je mi naprosto jasné, že chce chlapce. A víš ty co? Jsi chlapec. Budeš kluk jako buk. Naučím tě všechno, co jsem se naučil já, když jsem vyrůstal. Jak se bránit, útočit, lovit, všechno. Ale jak říkám, musíš se mnou být trpělivý, nevím, jak se chová otec, stejně jako ty nevíš, jak se chovat jako syn. Takže se budeme učit spolu, dobře? Ale žádné lumpárny, aby na nás maminka nekřičela. Protože nevím jak, ale zcela jistě mě bude z tvých lumpáren obviňovat. Vidím to u Sango dnes a denně. Sango se ti bude líbit. Je to silná bojovnice, určitě ti sama ukáže pár fíglů, jak se ubránit. A má mnoho znalostí o démonech, hodně tě toho naučí." Na chvíli se odmlčel. Vstal, došel do komody a vytáhl z ní malou misku s jakousi směsí. Posadil se zpět ke Kagome, načež jí začal světle oranžovou mast aplikovat na břicho. Kaede tvrdila, že to je na strie, neměl tušení, co to je, ale Kagome si tím bříško často mazala, když už si s ním povídal, mohl ho i namazat.
"Miroku se ti bude taky líbit. S největší pravděpodobností právě s ním se budeš dostávat do průšvihů. Takže si od něj budeš držet odstup, dobře? Jakmile uvidím, že tě naučil nějaký trik s prokletou rukou, umlátím tě s ní, rozumíš? Žádná žena tě nebude chtít a respektovat, když ji budeš osahávat. Jak je možné, že si ho Sango vzala, je pro mě stále záhadou. Ale kromě toho je Miroku moudrý a naučí tě číst a psát. Jen si pak musíš ověřit u maminky, jestli je to skutečně správně, aby si z tebe nevystřelil a ty's neměl problém. Na koho si ale musíš dát pozor, je Shippo. Ten démon je mazanější, než vypadá. Rozhodně na tebe bude chtít zkoušet liščí magii, takže pokud ti něco provede, řekneš mi a já ho praštím," šeptal dál, zatímco lehce masíroval Kagominu pokožku. Uchechtl se, když si představil situaci, kde bude Kagome nerozhodná, zda potrestat Shippa, že otravoval jejich syna nebo jeho, že udeřil Shippa. Na to se bude těšit.
"Taky si musíš dát pozor na Rin, ta holka ti urve uši, jestli je budeš mít po mně. Buď na ně bude sahat anebo ti je upiští. Nechápu, jak s ní mohl Sesshoumaru vydržet. Sesshoumaru je tvůj strýc. Je hodně podobný tvému dědovi, ale rozhodně je chladnější než led. I když...za poslední roky roztál. Už mě ani nechce zabít, věřil bys tomu? A neuvěříš, co tvou maminku napadlo, myslel jsem, že si ze mě dělá legraci. Chtěla, abys byl jeho kmotřencem. Chápeš to? Polovinu mého života mě chtěl zabít a posmíval se tomu, že jsem polodémon a ona řekne, že bude kmotrem polodémona?" Povzdechl si. "Já vím, že Sesshoumaru bude žít z nás nejdéle a je silný, takže tě bude chránit, kdyby se nám něco stalo, ale stejně je to zvláštní. Maminka ho o to chce požádat, až přijde příště, dovedeš si představit ten jeho obličej? Ale jestli u toho bude Rin, neodmítne. Nechápu, jak na něj ta malá holka může mít takový vliv." S úsměvem se zahleděl na poklidný obličej své ženy. Neodolal a přejel jí hřbetem ruky po tváři. "Ale to jsem nechápal ani u tvé maminky. Když jsem ji poznal, ani ve snu mě nenapadlo, že se jednou ocitnu až tady. S ní a s tebou v jednom domě. Je to neobyčejná žena, víš? A bude tě milovat, i kdyby ses narodil s padesáti prsty. Protože je úplně jedno, co jsi za rasu nebo jak vypadáš, bude tě naprosto bezmezně milovat až do konce života. A já taky. Slibuju, že budu tebe i maminku chránit svým životem a milovat vás celým svým srdcem. Jste pro mě celým světem a ať se propadnu do země, jestli o vás přijdu," šeptal láskyplně, když jí přejížděl prsty po břiše. Štěně sem tam koplo do jeho rukou.
"Taky tě budeme milovat a chránit až do smrti," zaslechl tichý ženský hlas. Vyjekl, načež se odtáhl a vyděšeně se zahleděl na její obličej. Skryla za rukou smích. "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit," zašeptala. Uklidnil se, poté ji podepřel, když se posadila. Zčervenal, když se jeho očím odhalil její dekolt. Všimla si jeho rozpaků, proto se zakryla. Inuyasha chvíli hleděl z okna, trápila ho otázka, kterou neměl odvahu vyslovit nahlas. "Omlouvám se, že jsem usnula," řekla mu. Překvapeně na ni zamrkal.
"Neomlouvej se, musíš odpočívat. To horko je čím dál horší, nesmíš se přetěžovat," zabručel. S úsměvem se natáhla a políbila ho na tvář.
"Vítej doma," zašeptala. Opět zčervenal, načež se zachichotala. "Čekáme spolu štěně a stejně se červenáš, když ti dám pusu?"
"Sklapni," řekl láskyplně. Stočil k ní tmavé oči. "J-jak dlouho jsi...byla vzhůru?" vyslovil konečně svou otázku zahanbeně. Šťastně se usmála a opřela se o jeho rameno.
"Od ,to je pitomost'," napodobila jeho naštvaný hlas a zasmála se. Zrudl až za ušima - slyšela tedy všechno. "Ale bylo těžké udržet se, abych vypadala, že spím. Mít své schopnosti, poznal bys to," popíchla ho. "Málem jsem se neudržela, když jsi řekl, že budeme mít chlapce." Její obličej zářil. S odfrknutím si ji k sobě přitáhl a políbil ji.
"To byla soukromá konverzace, děvče, někomu o tomhle řekneš a budu tě muset umlčet, ženská užvaněná," vyhrožoval jí, ale věděla, že to nemyslí vážně. Nebezpečně se jí zablesklo v očích.
"Oh, vážně? A co mi uděláš? Vždyť jsi jen slabý člověk," hodila na něj jeho vlastní slova. Rychle, ale něžně ji uložil zpět na futon, přičemž začal pracovat na jejím kosode.
"Ukážu ti, jak tě bezpečně umlčím a zamezím tomu, abys vůbec chodila," zavrněl jí do ucha. Roztřásla se pod jeho hlasem.
"Tak se ukaž, taťko," zachichotala se, když zabořil obličej do jejího krku a veškerý oděv odhodil stranou.
 

2. část

7. října 2018 v 11:13 | Dája
2. část

Nemohl uvěřit, jak mu bylo líto, že nepokračovala. Ta pohádka ho uchvátila víc, než si myslel, ale nemohl ji požádat, aby pokračovala, znělo by to dětinsky. Mohl udělat jen jedinou věc - chtě nechtě vzbudit Shippa. Ale jak? S lehkým úsměvem povolil stisk na holi, která se mu až doteď opírala o rameno, ta s hlasitým bouchnutím a cinknutím dopadla na dřevěnou podlahu. Jakmile se na něj kněžka zahleděla, pokusil se o nejnevinnější úsměv, jaký jen mohl vykouzlit.
"Omlouvám se, asi jsem si musel zdřímnout," vymluvil se, načež si vzal hůl znovu do ruky. Koutkem oka si všiml, že, jak Inuyasha, tak Sango museli zatnout všechny své svaly v těle, aby skryli úsměv, kterým by dali najevo, že ví pravý Mirokův záměr. A nutno podotknout, oba byli rádi, že to udělal.
"Kagome," zakňoural Shippo, "copak Zvíře umělo tancovat? Vždyť muselo být hrozně nemotorné!" Zrzavý chlapec byl opět vzhůru a chtěl slyšet zbytek příběhu.
"Ne, Shippo, ve svém zakletém těle byl mnoho let, věděl tedy, jak se pohybovat i tancovat," vysvětlila mu. Na chvíli otočila hlavu k zahalenému oknu. Podle síly větru to vypadalo, že se počasí venku trochu zklidňuje, což bylo dobré znamení - nebyla si jistá, zda jim vydrží dříví až do rána. Stočila opět své oči na ty dětské zelené plné očekávání a v duchu si povzdechla. Doufala, že už bude spát, aby měl sílu na další den, ale Miroku se postaral o to, že Shippo nepůjde spát, dokud to neuslyší celé. Přemítala, zda to náhodou neudělal schválně, ale pak to zavrhla s tím, že určitě neměl zájem o to poslouchat dětskou pohádku. Spíš skutečně usnul a hůl mu vypadla z ruky.
"I přesto, že byla Belle šťastná, něco jí chybělo. Chyběl jí její otec. Přála si, aby ho ještě aspoň jednou mohla spatřit. ,Je tu způsob, pojď,' vyzvalo ji Zvíře. Ukázalo jí kouzelné zrcadlo, díky kterému mohla spatřit kohokoli, stačilo jen říct. ,Přeji si vidět svého otce,' pověděla Belle zrcadlu. Vyděsila se, když spatřila svého starého nemocného otce v závěji sněhu. Její otec se pokoušel svou dceru najít. Žádal o pomoc v jejich rodném městečku, ale jakmile zmínil, že jeho dceru drží strašlivý netvor, vysmáli se mu a nazvali ho bláznem. Vydal se tedy sám a v lese se ztratil, odsouzen k smrti. Když Zvíře vidělo, jak nešťastná byla, nemohlo jinak. ,Musíš jít za ním. Propouštím tě, už nejsi mým vězněm.' Belle tomu nemohla uvěřit. Nechtěla odejít, ale musela se postarat o svého otce. Zvíře jí nechalo kouzelné zrcadlo, aby se na něj mohla kdykoli podívat. S díky tedy opustila zámek a vydala se hledat svého otce. Služebnictvo, nevědíc, co se mezi dvojicí stalo, přišlo za jejich pánem a gratulovalo mu, jak se vše vydařilo. ,Nechal jsem ji jít,' oznámilo služebnictvu Zvíře s pohledem upřeným na opadající růži. ,Ale proč, můj pane?' ptalo se vyděšeně. ,Protože ji miluji,' zněla jeho odpověď."
"Ne! To ne! Kagomeee! To se mi nelíbí!" vykřikl Shippo a ostatní mohli v duchu jen souhlasit. Kněžka ho soucitně pohladila po tváři.
"Příběh ještě neskončil, Shippo."
"Ale on už nemá čas! Ta růže opadává, než se její táta uzdraví, může být pozdě. A nebo se nevrátí vůbec, já vím, že se musí postarat o tátu, ale přeci se za ním musí vrátit," blábolil dál. Pak ho něco napadlo. "Vždyť ji miluje, to nezlomí to kouzlo?" Kagome byla ráda, že takhle prožíval tu pohádku, na druhou stranu se obávala, jestli mu tím nezpůsobuje psychickou újmu.
"Aby bylo kouzlo zlomeno, musí se on zamilovat a ona jeho lásku opětovat," připomnela mu slova popisující zlomení kletby. Shippo popotáhl. Když se zeptala, zda může pokračovat, jen přikývl.

Přimhouřil oči, když se příběh začal odvíjet směrem, který se mu nelíbil. Oba byli šťastní, proč jim byly do cesty kladeny překážky? Jistě, chápal, že otec chtěl zachránit svou dceru, ale vždyť to bylo vše smyšlené. Začínal uvažovat, zda vůbec tahle pohádka skončí dobře. Možná Zvířeti není souzeno, aby "žilo šťastně až do smrti".
"Nechal jsem ji jít," slyšel ji říkat, "Ale proč, můj pane?" Ani nemusel poslouchat dál. Věděl, co Zvíře odpoví. "Protože ji miluji." Být na jeho místě, udělal by to samé. Nebo ne? Myšlenky mu zabloudily do těch časů, kdy odmítal Kagome pouštět domů, sobecky ji chtěl mít jen pro sebe. Ačkoli vždycky hádku prohrál - hlavně kvůli růženci kolem krku - stejně by ji nakonec pustil. Nesnášel, když šla domů, kde měla rodinu a přátele, protože čím déle tam byla, tím rychleji se mohla rozhodnout, že až bude po všem a oni boj s Narakem vyhrají, zůstane ve své době, navždy. Nebyl připraven ji nechat jít. Věděl však, že pokud tahle doba nastane, stejně jako Zvíře, ani on ji tu nebude držet proti její vůli. I kdyby to znamenalo, že bude do konce života sám. Že bude Zvířetem.
"...když se Maurice probudil, ležel ve své teplé posteli a jeho dcera se na něj usmívala. Na okamžik si myslel, že zemřel. Belle mu vysvětlila, že Zvířeti neutekla, ale nechal ji jít, aby se o něj mohla postarat. Kromě zrcadla si však Belle přivezla i černého pasažéra - Chipa, chlapce proměněného v šálek," pokračovala černovláska ve svém vyprávění. ,To nás nezajímá, když je stařec v pohodě, ať se ta holka vrátí za Zvířetem,' vrčel polodémon v duchu. Zřejmě nebyl jediný, kdo si to myslel, ostatní měli velice napjaté výrazy a čekali, kdy konečně Kagome začne mluvit o znovusetkání Krásky a Zvířete. Všiml si, že už ani Miroku nesleduje jeho pohledy, jak moc byl zaneprázdněn Kagominým vyprávěním.
"Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Belle se vůbec nelíbil člověk, kterému otevřela. Byl starý, vyzáblý a od pohledu velice lstivý. ,Přišli jsme si pro Vašeho otce, nebojte se, bude o něj dobře postaráno,' řekl jí muž. Došlo jí, že pochybný muž chce otce zavřít do blázince, netušila však proč. Všechno to byl totiž Gastonův nápad. Věděl, že Belle udělá pro svého otce vše na světě. A pokud by "zachránil" jejího otce od blázince, mohla by svolit ke sňatku s ním. To ale Belle odmítla. Snažila se lidem vysvětlit, že její otec není blázen. ,Chodil tu a vyprávěl o strašlivém zvířeti a zakletém zámku,' oponovali jí obyvatelé městečka. Belle věděla, že musí svého otce zachránit, doběhla proto do domu a ukázala obyvatelům kouzelné zrcadlo. ,Ukaž mi Zvíře,' přikázala, načež všichni spatřili obraz Zvířete na zámku." Přerušila vyprávění, když spatřila Shippův šokovaný výraz.
"Ona zradila Zvíře," řekl nevěřícně, načež zakňoural. "Kagome! Jak to mohla udělat?" Nemohl s ním souhlasit víc. On jí věřil, dal jí kouzelné zrcadlo, aby se na něj mohla kdykoli podívat, osvobodil ji a ona ho bodne do zad? To nevěděla, že po něm ti lidé půjdou? Jak mohla? Teď už chápal, proč kouzlo nebylo zlomeno, nemilovala ho, miloval pouze on ji.
Ironicky se ušklíbl, načež si nevědomky přejel rukou po hrudi. ,Všechny ženy jsou stejné, že?' Vzpomněl si na Kikyo a její uspávací šíp. Nikdy to nikomu nepřiznal, ale když byl hodně zadýchaný nebo unavený, píchalo ho v místě, kde měl mnoho let její šíp. Nikdy se plně neuzdravil. I když byli oba zrazeni, jeho jen napadlo ukrást Shikon no Tama, i přes její zradu by jí nikdy neublížil. A mezitím ona zvolila tu nejhorší možnou variantu. Jednou slyšel Miroka se Sango mluvit na toto téma, když jí vysvětloval, proč všichni prahnou po Narakově skonu. Jakmile mnich dovyprávěl jejich příběhy, byla Sango více než rozhořčena Kikyinou volbou. ,Proč?' ptal se jí tehdy Miroku. ,To, co Kikyo zvolila, je horší než smrt. Nikdy by nezemřel, Kikyo zamezila tomu, aby jeho duše došla klidu a on se mohl reinkarnovat. Uvěznila ho mezi životem a smrtí. Na to nemá nejmenší právo, každá duše musí jít do nebe nebo do pekla, ona nedovolila jeho duši ani bloudit po světě. Nehledě na to, že klidně mohl Inuyashu ohlodat nějaký démon. To je podle mě dost kruté. Jestli ho Kikyo skutečně milovala a věřila mu, nikdy by tohle neudělala,' odpověděla mu tehdy naštvaně. A když se nad tím polodémon zamyslel, měla pravdu. Možná ho Kikyo milovala, ale nevěřila mu. Ne úplně. A aby se přiznal, on nikdy úplně nevěřil jí. Nikdy v její přítomnosti nespal, stále byl ve střehu. Až teď si uvědomil, jak moc vlastně věřil svým přátelům. Už nejednou se stalo, že usnul, když byl vyčerpán na pokraji bezvědomí nebo zraněn. Nemluvě o těch chvílích, kdy občas usnul v Kagomině době. Ať by zapíral, jak chtěl, Kagomina postel bylo to nejlepší místo k odpočinku. Bylo příjemné, měkké a vonělo jako ona. Nedivil se tedy, že byl často zmámen natolik, aby na její posteli vytuhnul. A nikdy toho nelitoval.

Když se jí podařilo Shippa přesvědčit, že Belliny činy byly způsobené láskou k otci, pokračovala dál. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí, jakoby zároveň obhajovala sama sebe. Nikdy neviděla to, co viděl Shippo, vždycky chápala Belliny záměry a nikdy ji nenapadlo, že vlastně Zvíře zradila. Když nad tím tak přemýšlela, měl chlapec pravdu. Zastyděla se sama nad sebou, že nerozumí ani pohádce z její vlastní doby. Když však vzhlédla a spatřila Sangin výraz, pochopila, že v tom není sama. Na démonobijce bylo vidět, že se užírá vlastními pocity. Vždyť kolikrát je zradila jen kvůli svému bratrovi Kohakovi? Kvůli tomu, co jí napovídal Naraku? A jak sama tvrdila, ví, že se to může stát znovu. Může zradit své přátele jen kvůli Kohakovi. A i přesto ji ostatní přijali a věří jí. Kagome se na svou přítelkyni povzbudivě usmála, aby dala najevo, že je naprosto v pořádku, nad čím teď přemýšlí, a pokračovala.
"Jak se dalo předpokládat, Gaston se zrcadla ujal a jako správný lovec se rozhodl Zvíře zabít." Zvedla výhružně ruku, aby zastavila další prostesty ze Shippovy strany. Vždyť to takhle bude vyprávět až do rána a všichni se potřebují trochu prospat. Rozhodla se to tedy trochu zestručnit. "Belle se ho snažila zastavit, ale Gaston ji spolu s otcem zavřel do sklepa jejich domu. ,Až se vrátím, staneš se mou ženou,' řekl jí a vydal se s ostatními muži do zakletého zámku. Co Gaston ale nevěděl, jeden kouzelný šálek byl velice chytrý a rozhodl se zachránit své přátele. Pamatujete na stroj, kterým se Bellin otec pokusil vyhrát výstavu? Chipovi se podařilo stroj zprovoznit a místo sekání dřeva se prosekal skrz dveře až do sklepa. Belle byla tedy volná a mohla jít varovat Zvíře. Bohužel mezitím Gaston dorazil do zámku. Služebnictvo varovalo Zvíře, že je hrad v obležení, ale jemu to bylo jedno. Už neměl pro co žít. Jenže ostatní se nemínili tak lehce vzdát. Využili svého prokletí k momentu překvapení. Jakmile se muži dostali do zámku, byli velice překvapeni, že je napadl nábytek a obyčejné věci. Než se nadáli, utíkali ze zámku jako splašení. Všichni kromě Gastona. Když Zvíře našel, překvapilo ho, že nechtělo bojovat. Ale Gaston nebyl čestným bojovníkem a střelil Zvíře šípem do zad."
"Ne!" neodpustil si zase Shippo hlasitý výkřik. Neuvědomil si, že svým křikem ztlumil překvapené vydechnutí polodémona. Ten momentálně s vytřeštěnýma očima sledoval Kagominu postavu. Tentokrát ignoroval i Miroka se Sango, kteří na něj se zaujetím hleděli, zcela jistě však měli stejně překvapený výraz jako on sám.
"I přesto Zvíře odmítalo bojovat," pokračovala Kagome. Byla ráda, že příběh už spěje ke konci, ale nebyla si jistá, jak Shippo snese následující část. "Gaston přesto dál utočil na Zvíře, až se ocitli venku na jednom z pilířů. Zlý muž byl připraven uštědřit Zvířeti smrtelnou ránu. ,Gastone, přestaň!' zaslechli však. Oba zvedli hlavu a spatřili Belle na koni před vchodem do zámku."
"Jooo! Stihla to!" oddechl si opět dramaticky liščí démon.
"Jakmile Zvíře spatřilo Belle, našlo sílu znovu bojovat. ,Bojuj, Zvíře! Neříkej, že ses do Belle zamiloval? Vážně sis myslel, že by milovala tebe, když může mít někoho, jako jsem já?' posmíval se mu Gaston. ,To ses tedy pletl! Belle je moje!' To byla pro Zvíře poslední kapka. Ač bylo zraněno, podařilo se mu Gastona přemoct. Chytlo ho za krk a nechalo viset nad propastí. Gaston žadonil o svůj život."
"Feh! Zbabělec!" neodpustil si psí polodémon. Kněžka se lehce usmála. Věděla však, že to, co udělá Zvíře, by on udělal taky.
",Prosím Zvíře, nezabíjej mě!' prosil ho Gaston. Když Zvíře vidělo Gastonův pohled, jak moc se bojí jeho zjevu, veškerý hněv najednou pominul. ,Já nejsem Zvíře,' odvětilo a nechalo Gastona jít. Mezitím na střechu doběhla Belle a volala na Zvíře. Otočilo se za jejím hlasem a začalo šplhat po střeše k ní. Než se k ní však dostalo, Gaston odmítl odejít poražen a zostuzen. Začal se sápat po střeše za Zvířetem, načež ho bodl nožem do boku. Když se chystal udeřit znovu, ztratil rovnováhu a spadl do propasti. Belle mezitím dostala Zvíře na balkón, kde ho uložila na zem. ,Vrátila ses,' řeklo Zvíře nevěřícně. ,Samozřejmě, že jsem se vrátila,' odpověděla. Vyčítala si, že to byla vše její vina a nezastavila Gastona dříve. ,Možná je to tak lepší,' řekl jí. Odmítala se s tím smířit. ,Budeš v pořádku, jsme teď spolu, všechno bude dobré.' Zvíře ale vědělo, že jsou to jeho poslední minuty. ,Aspoň jsem tě mohl spatřit, ještě naposledy.' S těmito slovy vydechlo naposledy. Poslední lístek růže opadl, kouzlo nebylo zlomeno. Veškeré služebnictvo postupně znehybnělo, stal se z nich obyčejný předmět. Belle plakala dlouho a žádala, aby se vrátilo zpět, aby ji tu nenechávalo samotnou. ,Miluji tě,' zašeptala do jeho hrudi." Na okamžik přerušila vyprávění. Shippovi se začaly lesknout oči a všimla si toho i u Sango. Konejšivě pohladila chlapce po vlasech.
"Kagome! To je hrozně smutné," vzlykl Shippo, načež se vymotal ze spacáku a zabořil obličej do její hrudi. Znovu ho pohladila. Nemohla pomoct své zvrácené mysli, ale strašně si z nich chtěla vystřelit, i když to bylo kruté.
"A to je konec!" řekla prostě.
"Cože?!!!" křikli všichni, Shippo dokonce vyskočil na nohy, Miroku k tomu měl také našlápnuto. Kněžka si přikryla ústa rukou a zasmála se. Koutkem oka se podívala i na Inuyashu a že ten vytřeštěný pohled stál za to.
"Ach, omlouvám se, já musela. Dělám si legraci samozřejmě," uklidnila je. Miroku se uchechtl, načež se zase pohodlně uvelebil u ohně.
"Jsi velice podlá, Kagome," řekla nasupeně Sango. Konejšivě pohladila svého kočičího démona po hlavě, jelikož ho vyděsila, když si z nich kněžka vystřelila.
"Já vím, ale vy jste se tvářili tak hrozně tragicky, že jsem musela trochu uvolnit atmosféru. Je to pohádka, ne strašidelný příběh." Zářivě se usmála. "Už budu hodná, slibuju." Zvedla defenzivně ruku. Její přátelé se tedy zase usadili a poslouchali dál. "Belle se vyslovila, pozdě, ale přece. Najednou Zvíře zazářilo jasným světlem a vzneslo se do vzduchu. Začalo se postupně měnit v člověka, kterým kdysi byl. Služebnictvo se též zbavilo tíhy kletby a stali se lidmi. Zámek se proměnil v krásnou majestátní budovu a nad královstvím opět vysvitlo slunce. Když se ze Zvířete stal člověk, byly to jeho oči, díky kterým Belle poznala, že to je skutečně ten muž, do kterého se zamilovala. Hned započaly přípravy na oslavu zlomení kletby, Kráska a Zvíře se samozřejmě vzali a žili šťastně až do smrti," ukončila Kagome vyprávění pohádkovým klišé. "A to je skutečně konec," dodala. Shippo zívl.
"Jsem rád, že to takhle dopadlo," řekl tiše, "sice občas se mi to moc nelíbilo, ale nakonec to bylo pěkné," zkonstatoval. Černovlasá dívka mu vtiskla polibek na čelo a zachumlala ho do spacáku.
"A o čem ta pohádka byla, Shippo? Jaké je z toho ponaučení?" Zrzavý kluk se na okamžik zamyslel.
"Že by se měl Inuyasha přestat chovat jako Zvíře a říct ti konečně, že tě miluje," pronesl nakonec. Všichni dospělí se na něj podívali, jako kdyby dostali elektrický šok. Zatímco kněžka s polodémonem zrudli do odstínu Inuyashova kimona, mnich s démonobijkou dostali nefalšovaný záchvat smíchu, až se za břicho popadali, Shippova smělá nevinnost všechny naprosto odzbrojila.
"Ty jeden mladý...!" zavrčel vztekle Inuyasha, když se vzpamatoval ze svého šoku, načež ho začal nahánět po chatrči. Mladá kněžka se snažila přísným, ale velice rozhozeným pohledem zklidnit své dva smějící se společníky, ale nebylo jí to nic platné, jen se spustila další vlna smíchu. Trvalo to dlouhé minuty, smích i pláč, než se vše uklidnilo a rozhodli se trochu se prospat. Všichni až na Inuyashu si ustlali na seně, Shippo spokojeně odpočíval ve spacáku.
"Dobrou noc, Inuyasho," šeptla Kagome nesměle po velice dlouhém trapném tichu, než se zavrtala k Shippovi. Jako obvykle neodpověděl nic, jen seděl ve stínu s Tessaigou opřenou o rameno. Než usnula, byla si však jistá, že ho slyšela říkat: "Dobrou noc, Belle."

1. část

7. října 2018 v 11:12 | Dája
1. část

"Kagome, řekneš mi nějakou pohádku?" ozval se zrzavý liščí démonek. Oslovená k němu pozvedla hlavu. Seděla se svými přáteli, společníky a bojovníky v opuštěné chatrči a čekali, až přejde hrozivá sněžná bouře. Kami k nim dnes nebyla příliš přívětivá, ale podle slov mnicha se jednalo spíše o dílo démona, jelikož bylo léto. Díky citlivému nosu přítomných démonů se jim podařilo zvětřit bouři dříve, než je zasáhla, a tak hledali přístřeší a dřevo na zatopení. Opuštěná chatrč byla samá díra, ale střechu měla celou a to stačilo. Zbývající průduchy zacpali senem, dřevem, případě posloužily věci z Kagominy doby. Rozdělali oheň, ohřáli vodu na jídlo pro ninji a zabalili se do dek, které s sebou dívka měla. Jen jejich tvrdohlavý psí démon odmítal jakoukoli pomoc proti zimě s tím, že není slabý jako lidé a nepotřebuje to. Tmavovlasá dívka neměla náladu na to se s ním znovu dnes hádat, a tak to nechala být. Po jídle se pohodlně usadili na seně a zaprášených futonech a povídali si, dokud jejich nejmladší člen Shippo nevyřkl tento dotaz. Rád poslouchal příběhy z Kagominy doby, pomáhaly mu usnout.
"A jakou by sis přál?" zeptala se, zatímco ho balila do svého spacáku. Čím déle trvala jejich pouť za hledáním střípků Shikonu no Tama, tím více v ní převládal mateřský pud - starala se tedy, aby měl nejen liščí démon, ale i ostatní ze skupiny dostatek jídla, pití, tepla a oblečení.
"Nějakou, jakou jsi ještě nevyprávěla," odvětil prostě. Zamyslela se tedy. Venku se zvedl silný vítr, který odhrnul závěs okna a pronikl do malé místnosti. Mladá kněžka vstala a opět závěs upevnila. Ono počasí jí připomnělo jednu z nejstarších evropských pohádek, jako malá ji měla moc ráda. Posadila se zpět k ohni a složila nohy vedle těla.
"Jedna mě napadá. Vlastně i v ní je sníh uprostřed léta," vyslovila svůj nápad nahlas. Shippovi se rozzářily oči.
"Takže to bude něco magického? Jak se jmenuje?" Černovláska se zasmála nad jeho nadšením.
"Vskutku je tam mnoho magie," připustila. Zabalila se zpět do své deky a pohledem přejela všechny své společníky. Když nad tím tak uvažovala, některé postavy z příběhu lehce seděly na její přátele. Její úsměv se jen rozšířil. "Příběh se jmenuje Kráska a Zvíře."
Mnichovi vylétly koutky úst směrem vzhůru, když si všiml cuknutí psích uší jejich polodémoního přítele. Jelikož však seděla mladá kněžka zády, nemohla toto gesto u stříbrovlasého muže zpozorovat. Sám mnich se rozhodl zachovat vážnou tvář a posadil se blíž k ohni, i on si chtěl poslechnout další z tajů moderní doby. Neodolala ani démonobijka sedící vedle něj, přičemž nezapomněla do klína uložit svého kočičího démona.
"To zní hrozivě, on ji sní?" zavýskl Shippo, načež vyskočil zpod spacáku a poskočil. Se smíchem ho Kagome chytla a opět uložila zpátky.
"Dokud si nelehneš, nebudu vyprávět nic," upozornila. Pod touto výhružkou liščí démon zkoprněl, načež se zachumlal do spacáku a pohledem naznačil, že už se nikam nehne. "Tak tedy," odkašlala si, "kdysi dávno bylo jedno království, ve kterém žil mladý krásný princ. Ačkoli měl vše, na co si vzpomněl, byl sobecký, rozmazlený a dalo by se říci, že až zlý. Během jedné zimní noci přišla do zámku stará žena a žebrala o přístřeší. Na oplátku mu nabídla krásnou rudou růži. Princ, rozhořčen jejím zjevem a drzostí nabídnout mu cosi tak obyčejného, ji ze zámku vykázal. Ale žebračka ho varovala, aby se nenechal oklamat zjevem, že pravá krása se skrývá uvnitř. Když ji přesto princ znovu odmítl, stará žena se zničehonic proměnila v krásnou vílu. Princ věděl, že pochybil a prosil ženu, aby se nad ním slitovala. Víla však věděla, že jeho srdce není schopno milovat, a tak ho za trest proměnila v hrozivé zvíře a začarovala celý zámek, ve kterém žil on i jeho služebnictvo. Zhrozen a zahanben svým zjevem se Zvíře schovalo do komnat pouze s kouzelným zrcadlem od víly, které mu umožňovalo sledovat okolní svět. Růže, kterou mu předtím žena nabízela, byla skutečně kouzelná, měla kvést do jeho jednadvacátých narozenin. Pokud zvládne Zvíře milovat jinou bytost a ona bytost na oplátku jeho dříve, než opadne poslední květ růže, znovu se promění v člověka a kouzlo uvalené na celý zámek bude zlomeno. Pokud ne, zůstane Zvířetem navždy. Jak ale roky plynuly, zámek i s obyvateli upadl v zapomnění a princ ztratil naději. Přeci...kdo by kdy mohl milovat zvíře?"
Mladá kněžka se na chvíli odmlčela a sledovala výrazy svých společníků. Shippovi zářily oči jako dvě žárovky, byla si tedy jistá, že vybrala skutečně poutavý příběh. I její jediná ženská přítelkyně Sango seděla s velice ohromujícím výrazem ve tváři a ani nedutala. Co se týče Miroka, měl v očích velice špatně skrytý pobavený výraz, ačkoli jí nepřišlo, že by vyprávěla něco vtipného. Co se dělo uvnitř jeho hlavy však neměla tušení, a tak se po Shippově pobídce vrátila k vyprávění.

Kdyby černovláska seděla na mnichově místě, věděla by, proč se tvářil tak pobaveně. Byl si jistý, že jen ona mohla přehlédnout podobnost prince se členem jejich party. Sango sedící po jeho levici to bylo zcela zřejmé, slyšel ji tiše vydechnout v úžas v momentě, kdy Kagome vyslovila poslední větu. A nebyla jediná. Očima spočinul na Inuyashovi, který prudce zvedl hlavu a zahleděl se na Kagomin zátylek. Když však spatřil mnichův pobavený pohled, přimhouřil oči a odvrátil hlavu od centra dění, jakoby ho to vůbec nezajímalo. Mirokovi ale bylo jasné, že Kagome má momentálně plnou polodémonovu pozornost. Těšil se, jak bude příběh pokračovat a rozhodně bude sledovat každý přítelův pohyb.
"Tak dál, dál," zatahal vypravěčku netrpělivě za rukáv Shippo. Kněžka se něžně usmála a pokračovala.
"Mezitím v nedalekém malém městě žila se svým otcem nádherná dívka jménem Kráska, v jazyce obyvatel Belle. Belle byla velice odlišná od ostatních z městečka. Obyvatelé o ní často tvrdili, že je divná. Jako jediná dívka ve městě uměla číst a psát, nezajímaly ji šaty ani šperky, stále měla hlavu v knihách a doufala, že ji ve světě čeká něco jiného než tento maloměstský život, chtěla zažívat dobrodružství. I přes to, jaká byla, byla velice žádaná nejedním mužem, oči na ní mohl nechat místní kapitán Gaston. Byl velice pohledný, silný a zvítězil v mnoha válkách, nicméně také byl ješitný, hrubý a majetnický. Rozhodl se Belle dvořit a vzít si ji za ženu." Z vyprávění ji vyrušilo tiché zavrčení za jejími zády. Prudce se otočila s pozvednutým obočím. Jakmile se jejich pohledy setkaly, psí polodémon si zahanbeně odfrkl a odvrátil pohled. Zmateně se zamračila.
"Děje se něco, Inuyasho?" otázala se démonobijka, přičemž sáhla po své zbrani ležící vedle ní. Větřil nebezpečí?
"To nic," řekl jen prudce. Miroku se tiše uchechtl, za což ho Inuyasha spražil přísným pohledem. Kagome si povzdechla a odvrátila zrak zpět k ohni, poté pokračovala ve svém vyprávění.
"Jak jsem říkala, Gaston doufal v to oženit se s Belle. Ale ona ho opakovaně odmítala."
"Jooo!" zavýskl nadšeně liščí démonek. Kagome pobaveně zakroutila hlavou. "No co? Nemůže být s takovým hlupákem! Vždyť je jak Inuyasha!" vyhrkl rozhořčeně. Polodémon se zamračil a výhružně zavrčel.
"Shippo!" zahřměl, načež se začal zvedat.
"Ne!" vyděsil se oslovený a skočil do bezpečí Kagominých paží.
"Dost vy dva!" okřikla je oba, "Inuyasho, nenech se tak jednoduše rozčílit a ty Shippo ho neprovokuj! Nebo nedokončím příběh." Po této větě oba zmlkli a zrzavý kluk se opět zavrtal do spacáku. Kněžka oba přejela přísným pohledem a když se ujistila, že jsou v klidu, pokračovala dál. "Belle si Gastona nechtěla vzít, ano, byl sice nejlepší partií ve městě, ale nedokázala si představit život s ním. Nechtěla nikoho z jejich malého městečka. Jakmile se vymanila z Gastonových návrhů, odebrala se domů za svým otcem Mauricem, který byl vynálezcem. Momentálně pracoval na stroji, se kterým plánoval další den vyhrát na výstavě. Jednalo se o zařízení, které samo sekalo a skládalo dříví." Kněžka se na chvíli odmlčela.
"Hm, to by se hodilo i zde," poznamenal zamyšleně Miroku, "a fungovalo to?" zajímal se. Kagome přikývla.
"Ano, ale bohužel Miroku, skutečně netuším, jestli ten mechanismus fungoval v reálném životě," pronesla soucitně, bylo jí totiž jasné, na co myslel. Muž si lehce povzdechl.
"A proto je to jen pohádka. Omlouvám se za vyrušení," zamával omluvně rukou a očima Kagome vybídl, aby pokračovala.
"Další den se tedy Bellin otec vydal na svém koni se strojem na výstavu. Jenže se ztratili. Bylo zvláštní, že kolem nich začal padat sníh, ačkoli se blížilo léto. Než se jim podařilo najít správnou cestu, napadli je vlci a pronásledovali je stále hlouběji do zasněženého lesa. Vlci je štvali stále dál, až se nakonec kůň splašil a utekl. Maurice musel tedy vlkům prchat sám a naštěstí ve velké sněhové bouři nalezl bránu, za kterou se před vlky schoval. Když bylo nebezpečí zažehnáno, spatřil temný zámek, kde však doufal v nocleh."
"Uf, ještěže jim utekl!" oddechl si Shippo a dramaticky si utřel neviditelný pot z čela. Sango si dala ruku před ústa, aby skryla smích. I Miroku s Kagome se pobaveně uchechtli, Inuyasha jako vždy zůstal bez emocí.

Na tohle skutečně neměl náladu. Od rána ho všechno štvalo, do toho s ním Kagome ztratila nervy, za což schytal několik osuwari a teď ještě ta zatracená sněhová bouře. A oni tu seděli a čekali. Na co? Až je ten démon najde a zabije? Až se začne nudit a přestane s tímhle počasím? Být to na něm, pronásledoval by ho a zbavil by se ho dřív, než by vůbec démon vypustil první vločku. Ale jelikož jsou jeho společníci převážně lidmi, musel najít přístřešek, aby nezmrzli. Nabručeně si tedy sedl do rohu, kde snědl svou porci večeře, a trucoval. Trucoval do té doby, než začala jeho dívčí společnice vyprávět další ze svých vymyšlených historek ze své doby. Normálně ho to nezajímalo, jelikož to bylo většinou o princeznách, dracích, chrabrých rytířích a... ,No jasně, další princ,' povzdechl si, když slyšel, jak vypráví o krásném princi a království. ,Jakoby to takhle fungovalo. Všichni princové jsou zbabělci,' odfrkl si v duchu. Pak se však začal příběh odvíjet směrem, který nečekal. Nedal to najevo, ale napjatě naslouchal jejímu vyprávění.
"Přeci...kdo by kdy mohl milovat zvíře?" řekla prostě. Prudce zvedl hlavu a vytřeštěně na ni hleděl. Respektive jen na její záda, obličej vidět nemohl. Překvapilo ho, jak to řekla. Žádná nechuť, opovržení, nenávist. Líčila to laskavě a poutavě. Vybrala snad tento příběh záměrně? Chtěla se mu posmívat? Koutkem oka si všiml pobaveného mnichova pohledu, a tak jen naštvaně odvrátil hlavu a v duchu si nadával, jak se nechal tak lehce chytit. ,Vždyť je to jen vymyšlený hloupý příběh. Není třeba si nad tím lámat hlavu,' ujišťoval se. Zaposlouchal se však dál. Vyprávěla o krásné dívce a nějakém tupci, co si ji chtěl vzít. Nevědomky nad tou představou zavrčel, čímž si vysloužil zvědavý pohled od skupinky lidí a démonů. Něco zabrblal, následně vyhrožoval Shippovi za jeho hloupé poznámky a pak byl zase po zásahu reinkarnované kněžky klid.
"Když se Bellin otec dostal do zámku, dostalo se mu zvlášního překvapení. Vzpomínáte, když jsem říkala, že víla zaklela nejen prince, ale i služebnictvo obývající království?" Byla to spíše řečnická otázka, nečekala na odpověď, všichni však napjatě poslouchali. "Veškeré služebnictvo bylo proměněno ve věci či nábytek, ale mohl se hýbat a mluvit."
"To je ale hloupost," zabručel si Inuyasha pod vousy tak, aby ho nikdo neslyšel. Už mu to zase nepřipadalo vůbec zajímavé.
"A jaké věci, Kagome?" pípl nevinně liščí démonek.
"Tak určitě je důležitý komorník Lumière proměněný ve svícen, majordomus Cogsworth jako hodiny, kuchařka paní Potts zakletá do konvičky na čaj a její syn Chip jako šálek. Kromě toho tam byly i větší věci jako třeba skříň, brnění, věšák či truhlice na oblečení. Princ měl velice rozlehlé služebnictvo, a tak v podstatě každý předmět na zámku byl zakletým člověkem. Ačkoli byl Maurice velice překvapený jejich zjevem, byl zvědavým vynálezcem, a tak tam zůstal a nechal se začarovaným služebnictvem obsloužit. To však netrvalo dlouho. Protože pán zámku nechtěl žádné neohlášené návštěvy. A tak nebohého muže popadl a zamkl ho do žaláře."
"Ne!" vykřikl Shippo. "To nesmí!" Polodémon sledoval, jak se kněžčina ramena roztřásla tlumeným smíchem, načež rozjančeného chlapce pohladila po tváři, aby se zklidnil. Inuyashův výraz zjemněl. Sice nenáviděl, když Kagome věnovala Shippovi přehnanou mateřskou péči - ten kluk je démonem, musí se naučit se o sebe postarat - ale musel uznat, že ve svém mladém věku převzala roli matky velice rychle. Sice ženy v této době už v jejím věku mohly aspoň jedno dítě mít, ale její doba byla jiná. Jednou mu Kagome vysvětlovala, že nejdříve se musí děti vzdělávat a až poté, když už jsou dospělí, zakládají rodiny. Podle Kagominých slov na to měla ještě několik let čas. Aspoň dvě jara, pokud to pochopil správně. Ale když se podíval na její křivky, už byl nejvyšší čas, aby nosila pod srdcem štěně.
Zarazil se. Skutečně nad tím přemýšlel? Skutečně myslel na to, aby měla Kagome jeho štěňata? Na to přeci nesměl myslet. Za prvé tu byl Naraku, nemohl tu běhat a ohánět se Tessaigou na Naraka s dítětem na zádech. Pak tu byla Kikyo. Pokud vše dobře dopadne, on Naraka zabije a Kikyo pomstí, je vázán slibem se k ní připojit v pekle. Nesmí tedy fantazírovat o světlé budoucnosti s Kagome a potomky. Aby ho nerozrušovaly myšlenky na její kulatící se břicho, zaposlouchal se do jejího vyprávění. Část nevnímal, ale pochopil správně, že Belle se dozvěděla o otcově zmizení a vydala se ho hledat. Kůň - aha, zřejmě se vrátil sám - ji dovedl k zámku, kde byl vězněn, načež ho uvnitř našla ve studené tmavé kobce promrzlého a nemocného.

Modrooký muž si velice užíval atmosféru okolo. Příběh byl poutavý a zcela jistě bude i poučný - vždyť to byl účel všech pohádek - Sanginy rozkošné křivky se lehce otíraly o jeho koleno, Kagomin hlas byl příjemný a Inuyashův pohled velice zábavný. Bylo vidět, jak hltá kněžčina slova a, ačkoli se snažil tvářit neutrálně, uši ho vždy prozradily. Když Kagome víc zachumlala Shippa do spacáku, roztál i polodémonův výraz. A Miroku musel uznat, že ho nikdy neviděl se tvářit takto. Skoro to až vypadalo jako pohled hrdého otce na svou ženu a dítě. Zajímalo ho, na co mohl myslet. Přemýšlel snad nad tím, že by Kagome mohla být tím, co mu v životě scházelo? Že by spolu jednoho dne mohli být, pokud by přežili boj s Narakem?
Mnich se v duchu pousmál. Nepřál nic než štěstí svému příteli, nedovedl si ani představit, jak krušné dětství musel mít. Nepoznal otce, matka zemřela brzy a on byl odkázán sám na sebe. Pronásledován démony, štván lidmi. Pomalu zavřel oči a vznesl v hlavě krátkou modlitbu pro klid polodémonově duši. Tím klidem by právě mohla být záhadná dívka z budoucnosti, která nyní před nimi seděla a vytvářela příjemnou společnost. Lahodící i oku, musel dodat. Jen doufal, že si toho jeho polodémoní přítel všimne dřív, než mu toto děvče zmizí navždy ze života.
",Kdo jste?!' zvolala vyděšeně Belle, když byla odtržena neznámou osobou od dveří kobky," vyrušil ho ze zamyšlení Kagomin hlas. Zklamaně zjistil, že se zahloubal natolik, že přišel o část vyprávění. "Zvíře odmítalo Bellina otce pustit, dokud nenavrhla něco, co nemohl odmítnout - nabídla se jako vězeň místo něj," pokračovala tmavovlasá kněžka ve vyprávění. Mnich si tedy vydedukoval, že otec byl zřejmě uvězněn a jeho dcera se ho vydala najít, načež obětovala svou svobodu za jeho. "Zvíře bylo zcela očarováno Belliným návrhem. ,Pokud vezmeš jeho místo, musíš slíbit, že tu zůstaneš navždy,' řekl jí. Ve vězení byla naprostá tma, Belle slyšela jen jeho hlas, ale neviděla ho. Komu měla slíbit, že zůstane navždy, když nemohla vidět jeho tvář? ,Pojďte na světlo,' vyzvala ho. Jakmile v záři měsíce skrz okno spatřila jeho mohutnou postavu, divoké oči, ostré tesáky, smrtící drápy a tělo pokryté hustou srstí, vyděsila se. Přesto mu odpověděla: ,Máte mé slovo.' Bez dalšího otálení popadlo Zvíře Bellina otce a odvedlo ho ze zámku do kouzelného kočáru, který měl Maurice odnést zpět do městečka. Belle plakala a Zvířeti vyčetla, že ji ani nenechal se s ním rozloučit. Ač děsivý a sobecký, zakletý princ pocítil výčitky. Na návrh svého služebnictva odvedl Belle do pokoje, kde měla přebývat. Mohla se pohybovat, kde chtěla, nesměla však opustit okolí zámku a nesměla do západního křídla, bylo pro ni zakázané."
"A proč?" přerušil ji opět Shippo.
"To brzy zjistíš," odvětila tajemně kněžka. Mnich si nemohl pomoct, ale začal uvažovat, zda si skutečně Kagome nevšimla té podobnosti Zvířete s Inuyashou. Kdyby jen viděla další z jeho výrazů, když vyprávěla o vzhledu zakletého prince. Ačkoli si myslel, že ho nikdo nevidí, podíval se na své vlastní drápy. Až mu bylo Inuyashi líto. Už mnohokrát si o sobě musel jejich přítel myslet, že je monstrum. Už jen podle těch momentů, kdy se proměnil v démona. Ale nebyl to ten démon, o jehož proměně Inuyasha snil. Tohle byla vraždící stvůra bez duše, nerozeznala přítele od nepřítele. I přesto si Miroku myslel, že to nebyla úplně pravda. Nikdy se totiž nestalo, že by je Inuyasha ve své démonské podobě zranil. A vždy za to vděčili Kagome.
"...ale tvrdohlavá Belle jeho požadavek odmítla. Proč by s ním měla večeřet? Zvíře se rozzuřilo a rozhodlo, že když nebude jíst s ním, nebude jíst vůbec. Nicméně Belle byla jen člověkem a samozřejmě uprostřed noci dostala hlad. Vyplížila se tedy ze své komnaty do kuchyně. Začarované služebnictvo bylo více než rádo ji obloužit, neučinilo tak již deset let, na pánův zákaz nebralo ohledy. Po jídle se vydala na prohlídku zámku, kde ji doprovázel komorník Lumière a majordomus Cogsworth, neboli svícen a hodiny. Snažili se ji odradit od západního křídla, dokonce na chvíli odlákali její pozornost zmínkou, že mají velikou knihovnu, ale i přesto je dívka setřásla a vydala se do zakázaného křídla."

Inuyashu fascinovalo, jak poutavě dokázala Kagome vyprávět. Nemohl si pomoct, ale cítil pouto se Zvířetem, o kterém mluvila. Stále však přemítal, zda tento příběh vybrala záměrně nebo ne.
"...spatřila jeho mohutnou postavu, divoké oči, ostré tesáky, smrtící drápy a..." Její hlas byl najednou vzdálený. Podíval se na svou ruku. Když občas - tedy téměř pořád - svou dívčí společnici zachránil nebo ji jen nesl, nemohl si nevšimnout, jak malou měla ruku oproti té jeho. I on měl smrtící drápy, byla to jedna z jeho zbraní. A dokud neměl Tessaigu, byla to jeho jediná zbraň. Díky svým drápům přežil v tomto světě. S lehkým povzdechem opět schoval ruce do rukávů svého kimona. Znovu se zaposlouchal. Kagome zrovna vyprávěla o Bellině zvědavé povaze a touze podívat se do zakázané oblasti zámku.
"Hloupá holka," neodpustil si, načež se na něj všichni zahleděli. Kagome pozvedla obočí. "Strká nos do věcí, do kterých jí nic není," objasnil. V očích měl však pobavené jiskřičky, přítomným bylo tedy jasné, že se chystal dodat něco ve smyslu "asi jako ty, děvče". Kněžka to zřejmě předpokládala také, proto se jen na něj zahleděla stylem "zkus to", načež pochopil, co by to pro něj znamenalo, a raději to neriskoval.
"Nevšímej si ho Kagome, dááál!" pobídl ji Shippo. Odtrhla tedy od něj pohled a vrátila se k vyprávění.
"Belle byla velice zvědavá, co mohlo Zvíře v západním křídle schovávat tak cenného, že tam nesměla jít? Prošla chodbou do temné místnosti. Závěsy byly potrhané, stejně tak obrazy, nábytek převrácený, zničený. Ale na konci pokoje u otevřených balkónových dveří stála na stolku kouzelná růže pod skleněným poklopem. Vznášela se ve vzduchu a zářila jasným světlem. Belle byla doslova okouzlena, chtěla si na ni sáhnout. Sundala poklop a natáhla ruku k růži...když v tom se před ní objevilo Zvíře."
"O-ou!" vypískl liščí démonek, načež si přitáhl spacák k bradě. "Belle má průšvih!" Přítomní lidé se tiše zasmáli.
"Křičel na ni, že porušila jeho příkaz. Snažila se mu omluvit a vysvětlit, že nemyslela nic zlého. Netušila, že růže je svázána se životem obyvatel zámku. Kdyby růži zničila, služebnictvo se promění v obyčejné věci a nábytek a Zvíře zůstane Zvířetem, přinejhorším může i zemřít. Její slova pro něj byla hluchá, byl natolik rozzuřen, že ji svým řevem vyhnal. Belle však neutekla do svého pokoje, ale rozhodla se porušit slib a vyděšena utekla ven do mrazu. Chtěla na svém koni uniknout z tohoto zakletého zámku a od muže, který ji tolik děsil. Nedostala se však daleko, neboť brzy byla obklíčena vlky. Těmi stejnými, kteří předtím naháněli jejího otce." Přběh začínal být čím dál zajímavější, když se nad tím polodémon zamyslel, neznělo to jako všechny ostatní příběhy. Ano, určitě to mělo nějaký romantický podtext a zřejmě to bude končit Kagominým oblíbeným "a žili spolu šťastně až do smrti", ale musel uznat, že tentokrát ho pohádka docela zaujala. Nicméně nikdy by to nahlas nepřiznal. Snažil se, aby si toho ostatní nevšimli, jen toho zatraceného mnicha neoklamal. Byl až moc vnímavý pro své vlastní dobro.

Kdyby se jí na to někdo zeptal, popřela by to, ale milovala Kagominy pohádky snad více než Shippo. Jen jí bylo trapné po ní chtít nějaké vyprávět. Vždyť už nebyla dítětem. Ale něco v těch příbězích ji znechucovalo a fascinovalo zároveň. Zřejmě to byly ty princezny. Jak mohly jen sedět a nečinně čekat, až je zachrání princ na bílém koni? Copak v sobě neměly aspoň jediný nerv, který by chtěl bojovat? Bylo pro ni obtížné tohle pochopit, jelikož ji otec vychoval jako hubitele démonů. Nikdy neočekávala, že bude jen čekat, až muž zabije démona jen pro to, aby ji zachránil. Málokdy se spoléhala na pomoc svého okolí, ale musela přiznat, že v poslední době jí to občas zachránilo život.
Pohledem projela všechny přítomné v chatrči. Kolikrát už si vzájemně vypomohli? Jak ona jim, tak i oni jí. Ve své rodné vesnici to měla stejné, navzájem si kryli záda, ale když byla proti nepříteli sama, nečekala na zachránce. To byla ta část pohádek, která jí příliš nesedla. Ale zase na druhou stranu - která žena by nechtěla milujícího muže, který je ochoten za ni položit život? Pokradmu se zahleděla na mnichovu klidnou tvář po pravici. Kolikrát on kvůli ní málem přišel o svůj život? Dělal to každý den. Pokaždé, když otevře větrný tunel, umírá. Ale nikdy nezaváhá. Nikdy ho neviděla nerozhodného, pokud šlo o boj, ve kterém šlo o její život. V těchto momentech si troufala doufat, že by k ní mohl chovat vřelé city. Jenže pak došli do vesnice plné mladých děvčat a ona mohla jen žárlivě sledovat, jak jim nadšeně vykládá falešnou budoucnost s jeho potomky.
Prudce zavřela oči, proč na to musela myslet právě teď? Uvědomila si, že ztratila nit vyprávění. Zřejmě prošvihla důležitou pasáž, protože Kagome nyní vyprávěla, jak se Belle potýkala s hladovými vlky v lese. Jak se tam dostala?
"Už si myslela, že je to její konec, když vlka někdo odmrštil pryč. Ano, bylo to Zvíře. Žilo na zámku už dost dlouho, aby vědělo, že les je okupován vlky, a tak mu bylo jasné, že predátoři nenechají mladou ženu jen tak projít. Bylo rádo, že to stihlo včas. Bojovalo s vlky a chránilo ji před nimi, samo však utržilo několik vážných ran. Nakonec poražení vlci utekli se staženým ocasem mezi nohama." Hnědovláska prudce otočila hlavu k mnichovi, když zvedl pěst před ústa a zasmál se, což se snažil zamaskovat kašlem. Nechápavě pozvedla obočí. ,Co na tom bylo tak vtipného?' zajímalo ji.

,Tak ona je málem všechny zabije a on se ještě vrhne do rány a zachrání ji před vlky? Typické,' odfrkl si v duchu. Hned se však zarazil. Copak nedělal to samé? Kolikrát už vběhl do rány, jen aby zachránil to mladé otravné děvče? Kagome byla tak nevinná a slepá vůči všemu zlému v tomto světě. Věřila všemu, věřila, že démoni jsou hodní, věřila, že každý má v sobě kus něčeho dobrého. Myslela si to i o Narakovi? Zcela určitě ano. Ale možná to byla jedna z vlastností, kterou na ní obdivoval. Kdyby tolik nevěřila v dobro druhých, neexistovala by tahle podivná parta smíšených ras a pohlaví. Kagome byla ta, která je dala dohromady. Ačkoli to byla dlouhá a strastiplná cesta pro oba, podařilo se jí se s ním spřátelit. Pak přidala Shippa. Jejich první setkání? Sebral jí střípky Shikonu no Tama, jeho uvěznil pomocí liščí magie a dovolil, aby ji unesli Hromoví bratři. A co udělala poté, co ji ON zachránil? Připojila k nim toho otravného špunta. Takže už jen ve třech byli směs člověka, démona a polodémona. A muže, ženy a dítěte, mimo jiné. Pak přišel ten mnich. Opět první dojem? Mnichův povedený přítel na něj zaútočil, zatímco Miroku unesl Kagome se střípky. A jakže se pak rozhodla? Navrhla, aby putoval s nimi. Takže další člověk a navíc dost perverzní. Kolikrát musel poslouchat jeho zkušenosti a choutky, když se děvčata se Shippem koupaly? Z některých historek se musel červenat ještě dnes. No a nakonec Sango s Kirarou. Kirara byla v podstatě jediná, která se ho nepokusila zabít. I když...nebýt přítomnosti Myougy, asi by se do sebe pustili. Jenže s její paničkou už neměli tak klidné setkání. Ano, byla podvedena Narakem, ale stejně. Projela mu katanu ramenem, kami! A nejenže ji nezabil, ale nakonec ji musel polomrtvou ještě nést. Ani ho nepřekvapilo, že je zradila znovu, když mu ukradla Tessaigu. Povedená skupina, jen co je pravda. Stát se tohle před padesáti lety, ani jednomu z nich by nevěřil a rozhodně by jim nesvěřil svůj život. A je možná už někdy napadlo to samé. Jak tedy bylo možné, že tu teď sedí všichni pohromadě a bez mrknutí oka by jeden za druhého položil život?
Vzhlédl a znovu si prohlédl Kagominu siluetu. Občas přemýšlel, jestli byla skutečná. Protože často měl pocit, že jen sní. Prožívá sen, jaké by to bylo, kdyby ho svět přijal. Kagome učinila jeho sen skutečností. A to je něco, za co stojí skočit do rány, jen aby se jí nic nestalo.
"Nakonec poražení vlci utekli se staženým ocasem mezi nohama," pokračovala kněžka ve svém vyprávění. Najednou se skoro až zasmál, když si po této větě představil toho vlka plnýho blech. Jak by se mu líbilo, kdyby ho mohl takhle srazit na zem a on utekl přesně jako ti vlci z pohádky? Aspoň by už nikdy nemusel poslouchat ty jeho sladké řeči, kterými oblboval Kagome. Nakonec se neudržel a ušklíbl se. ,Jen počkej vlku, až tě příště uvidím, bude to naposledy, to slibuju.' Kmitl uchem, když uslyšel mnichův smích, který, nutno podotknout, se mu nepodařilo moc dobře zakamuflovat. Vzhlédl, aby zjistil, čemu se smál. Když viděl, že se dívá přímo na něj, hodil na něj jeden ze svých vražedných pohledů. Miroku jen pobaveně pozvedl obočí, poté se jakoby nic znovu zaposlouchal do kněžčina vyprávění. ,Zatracený mnich! Takhle si ze mě utahovat. To mu nedaruju. Jen počkej, Miroku, po Kougovi jsi další na řadě,' slíbil mu polodémon.

Kněžčina pozornost směřovala primárně k liščímu chlapci v jejím spacáku, a tak si nemohla všimnout, kolik změn a nálad mezitím prolétlo na obličejích jejích přátel. Kdyby ano, byla by zřejmě dost rozčarovaná.
"Belle byla stále vyděšená a chtěla utéct, ale nemohla. Nemohla ho tam nechat zraněného poté, co ji zachránil. Podařilo se jí dostat ho na koně a odvedla ho zpět do zámku, kde mu vyčistila ránu a poděkovala, že jí zachránil život. Samozřejmě se to neobešlo bez dalšího křiku a hádek, jelikož oba byli velice tvrdohlaví a nebyli ochotni přiznat svou chybu. Ale přesto se od té doby mezi nimi něco změnilo. Ukázal jí již zmíněnou knihovnu, ze které byla nadšená. Jelikož se Zvíře učilo číst jen jako malé dítě, naučila ho to znovu. Všimla si věcí, kterých dříve ne. Za hrubým a tvrdohlavým zevnějškem poznala zcela jiného muže. Ač měl obrovské děsivé tlapy, nikdy ji nestiskl tak, aby jí ublížil. Jeho modré oči zjemněly, občas ho přisthla, jak ji něžně pozoruje. Společně jedli, trávili většinu času v přítomnosti toho druhého. Poprvé po deseti letech začalo služebnictvo doufat v záchranu. Zároveň věděli, že to je jejich jediná a poslední šance, jelikož růže začala pomalu opadat. Obyvatelé zámku se proto rozhodli trochu jejich city popostrčit. Po deseti letech chátrání udělali obrovský úklid a dali zámku ztracený lesk a slávu. Jeden večer se Belle se Zvířetem dohodli, že společně povečeří a zatančí si. Belle byla oděna do nádherných žlutých šatů, Zvíře mělo tradiční modrý frak, kvůli zvířecím rysům nemohl mít boty, ale to ani jednomu nevadilo." Všimla si, že Shippo začínal poklimbávat, a tak přerušila vyprávění. Nemělo smysl dál vykládat, když už spal. Pohladila ho po vlasech a sklonila se, aby ho políbila na čelo. Její pohyb zastavil rámus. Prudce vzhlédla, načež se zahleděla na - podle jejího názoru - přehnaně provinilý Mirokův úsměv. Všimla si, že jeho hůl ležela kousek od něj, zřejmě ji upustil. Rána probudila liščího démona z poklidného spánku, za což si Kagome od Miroka vysloužila další omluvný pohled.
 


Kráska a Zvíře (FF Inuyasha - jednorázovka)

7. října 2018 v 11:12 | Dája |  Příběhy
Tak konečně po X letech se mi podařilo zase něco napsat. Nutno podotknout, že jsem to sepsala za dva dny a i když je to (podle mě) velice klišé téma, už dlouho to trápilo mou mysl, a tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Nejdříve jsem chtěla zakomponovat úplně původní příběh o Krásce a Zvířeti, ale zjistila jsem, že se velice liší od verzí, které jsou nám známy. Tato jednorázovka je mixem kreslené verze z roku 1991 a hrané, natočené v roce 2017. Snad se Vám bude líbit, kdyžtak mi hoďte dolů komentář, ať vím, zda to bylo podle Vašeho očekávání. Přeji příjemné čtení!


Kapitola 5. - Zárodek plánu

25. února 2016 v 8:19 | Dája
Tak jsem čekala a čekala, až jsem to vzdala. Takže tuto kapitolu věnuji mé věrné čtenářce Viky, která jako jediná okomentovala můj poslední článek ;-). Přeji hezké čtení.

Když dorazil do školy, zjistil, že třídní schůzky byly organizovány na etapy. Podle abecedy se sešlo maximálně pět rodičů a jejich třídní učitelka mluvila jak o organizačních věcech, tak o chování dětí. Jelikož byl Takahashi, měl mít třídní schůzku od šesti hodin spolu s dalšími rodiči od S, T a U. Jakmile otevřel dveře do Naokiho třídy, usadil se do druhé lavice u dveří. Spolu s ním tam ještě byl jeden tatínek, normální člověk, a dvě maminky, obě zcela jistě démonky. Brzy dorazila paní učitelka.
"Vítám Vás," začala. Měla mnohem lepší náladu, poněvadž před půl hodinou měla skupinku rodičů, která byla velice příjemná, a nemusela myslet na tu první, kde se s rodiči hádala o chování jejich dětí. "Začnu organizačními záležitostmi." Rozdala jim jakési papíry. "Na začátku roku jste byli všichni informováni, že se uskuteční několik akcí, ať už vzdělávacích či zábavních. Zde jsou rozepsaná data, informace i ceny jednotlivých akcí, musím Vás upozornit, že první akce, což je za měsíc, bude na celý den. V ceně je zahrnut oběd a dvě svačiny, pokud však chcete i přesto dětem nějaké jídlo na cestu dát, není to problém. Pojedeme s dětmi do Nary, kde bylo v osmém století sídlo císaře. Tento výlet není pro děti povinný, ale bylo by dobré, kdyby mohly jet všechny. Nejenže budou později psát své dojmy z výletu, ale dozví se navíc plno informací o tomto historickém období našich dějin." Na chvíli se odmlčela. Rodiče střídavě hleděli do papíru a na ni, někteří si psali poznámky. "Informace k dalším akcím Vám budou ještě včas připomenuty. Další důležitou věcí je závěrečná práce. Každý student si vybere předmět, ze kterého bude chtít práci psát, poradí se s vyučujícím a na konci roku ji bude prezentovat před svou třídou a třídní komisí. Chtěla bych podotknout, že tato práce je velice důležitá, a pokud ji studenti nenapíší a neodprezentují, nepostoupí do dalšího ročníku. Dbejte, prosím, na to, aby Vaše děti práci nepsaly na poslední chvíli. Je to v jejich vlastním zájmu." Obě démonské maminky souhlasně pokývaly hlavou. Ano, jejich dcery byly pilné a chytré, u nich se bát nemusela. Zvedla se ruka.
"Jak děti poznají, které téma je správné? Co když si ten můj kluk vybere nějakou hloupost?" Paní učitelka se lehce usmála.
"Co za hloupost máte na mysli? Mělo by se to týkat předmětu, který je nejvíce baví." Smrtelný tatínek si odfrkl.
"Jeho nic nezajímá. Maximálně by psal průzkum na školní jídelnu." Maminky se zachichotaly.
"Mohu Vás ujistit, že nic takového se nestane. Vašeho syna baví literatura, pokud se nemýlím. Tu vyučuji já. Když za mnu přijde, že by rád psal rozbor nějaké knihy, mohu mu sama nějakou doporučit nebo si ji vybere on. Pak se společně podíváme na to, co by měla práce obsahovat. Každý vyučující má jiná kritéria, rozhodně se nedá psát rozbor na Pythagorovu větu, tomu jistě rozumíte. Bylo by dobré, kdybyste to včas s dětmi probrali, aby pak nenastaly komplikace." Chvíli je nechala, aby si to zapsali. Už i tatínek začal cosi sepisovat, jen ten poslední stále ne. ,Takahashi,' pokývala souhlasně hlavou.

,Kami, to jsou hlouposti. Za nás tohle nebylo, jsou moc malí na to, aby takovouto práci psali. Vždyť nedokáží napsat ani slohovou práci bez chyb, natož celou práci,' v duchu si mručel. Opřel si loket o lavici a dlaní si podepřel bradu. ,Na co asi bude práci psát Naoki? Baví ho historie, ale vždyť už je všechno objevené, o čem by asi tak psal? Tohle jsou fakt hlouposti. Ale na ten výlet by mohl jet, to ho bude bavit.'
"Nyní Vám rozdám práci, kterou dneska studenti prezentovali. Musím říct, že mě mnozí překvapili. Jistě o ní víte, měli psát o příbuzném, kterého nikdy nepoznali. Na tento úkol potřebovali převážně Vaší pomoc, ale nejsem si jistá, zda jste četli konečnou verzi," pokračovala žena v pouzdrové sukni a bílé košili. Inuyasha pozvedl hlavu. Ano, Naoki o tom mluvil, ale jelikož ani on sám otce moc neznal, příliš mu s tím nepomohl. Ani pak neviděl výsledek. Tlumeně poděkoval, když mu podala Naokiho práci.
"Tak, už Vás a Vaše děti nebudu zdržovat, kdybyste cokoli potřebovali, můj kontakt je na zadní straně listu, který jste dostali. Mějte se krásně a brzy na viděnou." S těmito slovy a milým úsměvem se s nimi rozloučila a vyprovodila je ze dveří. Inuyasha vyšel ven a posadil se na židli u okna v chodbě, aby si mohl v klidu přečíst Naokiho esej. Rozšířily se mu panenky. ,To je...něco neuvěřitelnýho,' vydechl v duchu. ,Tohle nemohl napsat jedenáctiletý kluk.'
"Úžasné, že?" Vzhlédl k ženskému hlasu. "Řekla bych, že jste jedním z těch rodičů, který výslednou práci nečetl," zkonstatovala paní učitelka. Polodémon vstal a přikývl.
"Sám jsem otce příliš neznal, takže jsem mu moc pomoci nemohl. Tohle jsem skutečně nečekal," přiznal. Žena se lehce pousmála, pak však její úsměv povadl.
"Víte, Naoki je velice dobrý v historii i literatuře, přesto mi poslední dobou přijde, že tento svůj talent zavrhuje. Tohle byla po dlouhé době práce, která se mu skutečně povedla. Omlouvám se, pokud se budu ptát nevhodně, ale nestalo se ve Vaší rodině něco smutného či tragického? Ačkoli se to nezdá, Naoki je citlivý chlapec, i když se snaží chovat tvrdě jako jeho méně inteligentní spolužáci." Inuyasha sebou cukl a lehce si povzdechl.
"S manželkou jsme se rozvedli. Víme, že to naše děti ovlivnilo, především naši nejstarší dceru, která to chápe nejlépe, ale i Naokiho to poznamenalo." Vrhla na něj oči lítosti.
"To je mi moc líto. Vaše žena, tedy bývalá žena, je moc milá paní. Tohle je záležitost, která chce čas na zahojení. Rozhodně na žádné z dětí netlačte, pokud by se zhoršilo ve škole, každé dítě se s tím vyrovnává po svém, některé se začne ve škole příliš snažit, jiné zase na učení vysloveně kašle, protože se s tím nedokáže emočně srovnat. Takže Vás prosím, nesuďte ho za zhoršené známky z jiných předmětů." Inuyasha pokýval hlavou.
"To se nestane. Ani já nebyl špičkovým studentem, nemohu ho kárat za něco, co jsem dělal v mládí i já." Mile se na něj usmála.
"Škoda, že takový přístup nemá více rodičů. Tak tedy nashledanou, pane Takahashi." S těmito slovy se uklonila, otočila se na podpatku a odešla.

Naoki na něj čekal před školou. Vždycky děti vozila Kagome, protože školu měly daleko, ale jelikož teď nemohla, musel Naokiho odvézt domů on.
"Ahoj, tati, kde se tu bereš?" zeptal se jeho syn, když ho spatřil.
"Mamka volala, že nastaly komplikace v práci, takže mě poprosila, abych šel místo ní na třídní schůzky a odvezl vás domů. Kde je Hoshiko?" rozhlédl se kolem sebe. Naoki si odfrkl.
"Odpadly jí poslední dvě hodiny, tak šla na pokec s kamarádkami. Prý brzy dorazí domů sama. Ale musíme pro Izayo, dneska měli nějakou akci a měli by se vrátit do školky asi za půl hodiny."
"Dobře, tak pro ni zajedeme," rozhodl Inuyasha. Musí si s Naokim promluvit, než dorazí ke Kagome domů.

Zaparkovali před domem i s Izayo vzadu v autosedačce. Naoki se chystal vystoupit, ale Inuyasha ho rukou na rameni zastavil. Mladému polodémoni bylo jasné, že má malér. ,Co mu mohla říct? To byla ta třídní schůzka tak strašná? Ksakru!' zaklel v duchu.
"Tvoje učitelka mi dala zpátky tvou esej," začal jeho otec. ,A sakra! To je ještě horší, než kdybych něco provedl. Kdyby to dala mamce, bylo by to mnohem lepší,' vyděsil se Naoki. "Musím říct, že nic takového jsem od tebe nečekal," pokračoval. Naoki lehce pozvedl obočí. To byl kompliment nebo urážka? "Poslyš, Naoki. Já vím, že poslední měsíce byly pro tebe, pro nás všechny, moc těžké. Kdyby sis ale potřeboval promluvit, jsem tu pro tebe, dobře? Ta tvoje práce je...naprosto úžasná." Naoki otevřel pusu, aby něco řekl, ale Inuyasha ho zarazil. "Žádné silácké řeči, že jsi v pohodě a že ti je to jedno." Černovlasý mladík zase pusu zavřel. "I chlap si potřebuje občas promluvit. Nestane se kvůli tomu z něj nějaká drbna, rozumíš?" Jeho syn přikývl.
Na příjezdovou cestu dorazilo Kagomino auto. Zaparkovalo vedle Inuyashova.
"Maminka!" vyhrkla Izayo a začala se sápat po dveřích, aniž by si uvědomila, že je stále připoutaná k autosedačce. Inuyasha vystoupil z auta a svou dcerku odpoutal, poté se opět vrátil do auta.
"Takže...je něco, o čem by sis chtěl promluvit?" zeptal se stříbrovlasý polodémon. Chvíli bylo ticho.
"Je nějaká šance, že se k nám vrátíš?" ozvalo se tiše. Inuyasha vytřeštil oči. Ze všech otázek na světě zrovna tuto nečekal. Lehce sklopil uši.
"Tohle bohužel nevím, Naoki. Možná časem pochopíš, že tohle bylo zřejmě to nejlepší řešení." Naoki zakroutil hlavou.
"Nepochopím." Chvíli mlčel. "Všiml sis, že si jsou Kikyo a mamka docela podobné? Ale mamka je mnohem lepší. Neříkali jste nám vždycky s mamkou, že když se rozhodneme pro změnu, měla by ta změna být lepší?" Podíval se svému otci zpříma do očí. "Tohle rozhodně nebyla nejlepší změna, tati." Vzal svůj batoh a vystoupil z auta. Inuyasha si přikryl oči rukou a smutně si povzdechl.

Přivítala se s dcerkou a ptala se jí, kde nechali Hoshiko. Prý někam s kamarádkami, tvrdil Naoki. Odemkla dveře do domu a vpustila svou hyperaktivní dceru dovnitř. Pak zůstala stát u dveří, kde čekala na Naokiho a také na Inuyashovo líčení z třídní schůzky. Sledovala jejich výrazy v autě, rozhodně se ani jeden netvářil nadšeně. Tedy spíš Naoki začínal být naštvaný. Ano, podle známek věděla, že se v některých předmětech Naoki zhoršil, ale snad ho za to Inuyasha nepeskoval?
Její syn vystoupil z auta a práskl dveřmi.
"Ahoj, mami," zabručel, když kolem ní prosvištěl dovnitř, aniž by stačila zareagovat. Lehce se zamračila za jeho mizející postavou. I Inuyasha vylezl z auta a došel k ní.
"Ahoj," řekl jí. Odpověděla mu stejně.
"Tak?" zeptala se. "Jak to šlo?"
"Docela dobře. Jeho učitelka mi dala papíry s výlety a různými akcemi, brzy pojedou na celý den do Nary, to je tam rozepsané. Co se týče závěrečné práce, mají jít za učitelem předmětu, který je nejvíc baví, předpokládám, že u Naokiho to bude dějepis, a buď už dorazí s nějakými návrhy témat anebo mu pomůže vyučující. Na konci roku to pak prezentuje, když se na to vykašle, nedostane se do dalšího ročníku. Ale jinak je hodný. Nemáme ho kárat za zhoršené známky, v tomhle věku se to stává často. Jo a tady je ta esej, co psal, zapomněl jsem mu ji dát," vychrlil na ni, co si pamatoval a vrazil jí do ruky esej i papír s organizačními záležitostmi. Pokývala hlavou.
"Díky, Inuyasho, doufám, že nebudeš mít v práci problémy. Nebyl šéf naštvaný?"
"Ahoj mami, tati," proběhla kolem nich Hoshiko. Kagome rozhodila rukama.
"Co to s nimi dneska je?" zeptala se Inuyashi tiše. Polodémon se uchechtl.
"Jsou v pubertě, to s nimi je," odvětil. Černovláska se usmála. "Ale jinak k tvé otázce. Myslím, že to šéfovi vadit nebude."
"Jakto?" Inuyasha se ušklíbl.
"Zapomněl jsem se zmínit, že toho otravu před několika týdny vyhodili a máme nového."
"Vážně? Tak to jsi rád, ne? Tedy pokud nový šéf není ještě horší než ten první." Inuyasha se zamyšleně podrbal na bradě.
"No...občas je pěkná osina v zadku, ale dá se s ním žít."
"Je to Ichiro? Ten má občas vážně kousavé poznámky." Inuyasha se zasmál.
"Ne, kdepak. Ichiro je mladý ucho, je tam teprve chvíli. Ne," znovu nahodil ten úšklebek. "povýšili mě. Jsem tam nejdéle a nejvíc zkušený, takže teď jsem majitelem a šéfem já." Kagome zlehka otevřela pusu, načež se zářivě usmála.
"Tak to je úžasné, gratuluju." Pevně ho objala, což jí hned opětoval. Hned se však oba zarazili a odtrhli se od sebe.
"Um...jo, díky....tak já," nervózně si polodémon odkašlal, "už půjdu. Kdyby něco, dej vědět. Měj se."
"Jo...ty taky," řekla tiše. Polodémon se otočil a vlezl do auta, načež hned odjel. Kagome tiše zavřela dveře a lehce se kousla do rtu.
"Jo!" vyhrkla tiše Hoshiko. Všechny tři děti seděly na schodech a sledovaly výlevy svých rodičů.
"Co jo?" zeptal se Naoki nechápavě.
"Copak to nevidíš? Vypadají jako puberťáci! Pořád se mají rádi." Hoshiko se otočila na Izayo a zacpala jí uši. Když chtěla protestovat, přidal se i Naoki a zacpal jí pusu. "Musíme se zbavit té primadony a rodiče budou zase spolu." Oba Izayo pustili, ta nabručeně nafoukla tváře.
"Řeknu mamince, že si beze mě šeptáte!"
"Izy...chceš, aby byl táta zase doma?" otázala se její sestra. Izayo se rozzářily oči.
"Jo! Chci!"
"Tak o tomhle nesmíš mamince říct, dobře?" Když maličká polodémonka zběsile pokývala hlavou, otočila se Hoshiko na Naokiho. "Dáme je zase dohromady. Musíme vymyslet plán a určitě budeme potřeboval i pomoc tety Sango." Všichni tři vstali a rozeběhli se do pokoje Hoshiko.

Kapitola 4. - Polodémonova esej

8. prosince 2015 v 9:41 | Dája
A tak tu máme další kapitolu. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, nějak se mi ty povinnosti sypou na hlavu :-D. Každopádně doufám, že se Vám to bude líbit, už pomalu připravuju další kapitolku, snad se na ni už teď těšíte ;-).

"Musím říct, že jsem z Vašich esejí měla smíšené pocity," začala učitelka středního věku, když vkročila do třídy po zaznění školního gongu. "Někteří mě velice zklamali a jiní zase kupodivu překvapili," pokračovala dál. Položila stoh popsaných papírů na desku stolu a skrze úzké brýle se rozhlédla po třídě. Chyběli dnes dva žáci. Jako obvykle ten malý darebák, co jí minulý týden esej neodevzdal, a ta zrzka ze třetí lavice - maminka volala, že je její dcera nemocná. Jako každý učitel i ona měla na některé studenty přezdívky. Nebyli to jen studenti, kdo dával učitelům jména jako "ta kulhavá vrána", "smrdutá bačkora", "protivný důchodce", a podobně. Co zaslechla, ona dle studentů byla "hyperaktivní myš". Asi to bylo tím, že jim neustále do hlavy hustila novou látku, aby všechno do konce roku stihli. Jenže jako všem pubertálním dětem, ani jim se nechtělo příliš učit. Jenže si musely zvyknout. Tuto třídu měla už od začátku a kromě tělesné výchovy, hudební výchovy a cizího jazyka je měla na všechno. Znala tak tedy všechny své studenty a věděla, komu jaký předmět jde a nejde.
"Nyní Vám vaše eseje rozdám. O známkách se se mnou nehádejte. Přede dvěma týdny jsme probírali, co to esej je. A stejně mi někteří z Vás psali naprosto nesmyslné formy jako básně, drama, dokonce byla i jedna reportáž. Vybrala jsem tři nejlepší, které si tu přečteme nahlas, abyste ostatní věděli, jak má taková esej vypadat. Suzuki, rozdej to, prosím." Paní učitelka podala studentce v první lavici stoh papírů, aby je rozdala svým spolužákům. Sama se pak posadila a začala dělat docházku.
"Kdepak je Ichiro?" zeptala se jakoby mimochodem.
"Prý je nemocný," ozval se jeho kamarád z lavice se zdviženou paží. Paní učitelka pozvedla hlavu.
"Kdyby byl nemocný, volali by mi jeho rodiče," odvětila klidně. Černovlasý student polkl a stáhl ruku dolů. Brzy se po místnosti začalo štěbetat jako v hnízdě - všichni probírali své známky. Narážky typu: "Proč ty máš lepší známku než já?...Podívej se, co mi tam napsala...Hyperaktivní myš!" poslouchala dennodenně. Odložila propisku a tleskla rukama.
"Tak, uklidněte se! Nyní si přečteme ty eseje. Kayo, pojď, prosím, jako první," vyzvala dlouhovlasou dívku s dvěma copy a kostkovanou sukní. Oslovená si nasadila brýle na čtení a šla si stoupnout před tabuli. Mluvila o své prababičce, která zažila obě války a zemřela dva dny po kapitulaci Japonska v roce 1945. Dozvěděla se o ní od svých prarodičů, kteří ještě stále žijí.
Když dočetla svou kratší esej, byl slyšet potlesk, poté se Kaya posadila.
"Mockrát děkuji, Kayo, tvůj příběh se mi velice líbil. Akemi, mohu tě poprosit?" vyzvala učitelka další. Dívka seděla až v poslední lavici a hnědé krátké vlasy jí zdobil růžový a modrý pramen vlasů, zřejmě umělá ozdoba. Byla myší démonkou, což dokazoval úzký ocas pod sukní a kulaté uši na hlavě. Esej napsala o svém strýci, bratrovi matky, jenž zemřel při bankovní přestřelce jen pár dní po narození Akemi. Byl ochrankou v největší japonské bance a jednou v zimě se tam stala velká loupež. Strýc chtěl lupiče vyhnat, ale bez mrknutí oka ho střelili jedinou kulkou do srdce - byl na místě mrtvý. Rodina je na něj hrdá a tvrdí, že zemřel jeden z nejstatečnější lidí v Japonsku.
"Výborně Akemi, děkuji. A poslední...Naoki." Oslovený ztuhl na místě a nevěřícně na svou třídní učitelku hleděl. Ano, dostal teď nejlepší známku za poslední rok, ale na přečtení to nebylo.
"Co? J-já?" vykoktal. Žena středního věku kývla.
"Jak jsem řekla, někteří jste mě zklamali, jiní naopak překvapili. Tvoje esej mě ohromila a dojala a byla bych ráda, kdybys ji mohl prezentovat třídě," vysvětlila. Naoki sklopil uši a polilo ho horko. Nechtěl, aby se někdo jiný dozvěděl, co v eseji napsal. Vypadalo to ale, že nemá na výběr. Vstal tedy a došel před tabuli. Roztřesenýma rukama si přitáhl papír k očím a začal číst.
"Inu no Taisho. Tak se jmenoval můj dědeček, otec mého otce. Byl silným psím démonem, generálem ve druhé světové válce. Ale prý nebyl starý, démoni žijí i tisíce let. Zemřel, když bylo mému otci šest, tudíž ani on si na něj příliš nepamatuje. Ale podle matných vzpomínek, které na něj má, věděl, že to byl jeden z nejúžasnějších démonů na světě. Jako svou první ženu si vybral psí démonku, se kterou měli mého strýce Sesshoumara. Otec říká, že je můj strýc dědečkovi podobný, ale na rozdíl od dědy má můj strýc až příliš chladnou povahu."
Naoki vzhlédl od svého listu a rozhlédl se po třídě. Doufal, že se budou spolužáci mezi sebou bavit a nebudou mu věnovat pozornost, ale to se pletl. Všichni seděli a poslouchali.
"Pak se můj dědeček zamiloval podruhé, tentokrát do člověka. Ani babičku Izayo jsem nikdy nepoznal, zemřela, když bylo mému otci třináct. Můj otec mi ale jednou řekl, že moje matka je stejně krásná a laskavá jako byla moje babička Izayo. Měla to srdce se zamilovat do démona a mít s ním mého otce - polodémona. I moje matka je člověkem, ale jelikož neexistuje rasa čtvrt démona, i já jsem polodémonem jako můj otec díky silnější krvi. Když jsem byl menší, jeden kluk si mě dobíral, že jsem míšencem, který nemá na této planetě místo. Když jsem se ptal rodičů, co je špatného na tom být polodémonem, odpověděli mi, že nic. Polodémon je plod toho nejsilnějšího pouta mezi rasou lidskou a démonskou. Že pokud se spojí člověk s démonem, neexistuje nic, co by tuto lásku zničilo. Můj dědeček miloval babičku až do své smrti, poněvadž zemřel, když ji bránil před několika démony. Bojoval proti své rase, aby zachránil tu, kterou miloval."
Naoki znovu vzhlédl. Spatřil šokované výrazy svých spolužáků, které vystřídaly oči lítosti. Nesnášel, když ho někdo litoval. Raději sklopil oči a pokračoval.
"To mi řekl otec, když jsem se ho zeptal, jaký byl jeho otec. Podle mého názoru nebyl tedy můj dědeček démonem, jakého si představí lidé - hrůzostrašný, zlý, podlý a krvežíznivý. Naopak si myslím, že ho změnila láska k mé babičce Izayo. Vypadá to, že nehledě na rasu, láska dokáže změnit i toho nejtvrdšího a necitelnějšího démona. Moje matka říká, že i můj otec byl takový - nechtěl vztah, nechtěl poznat lásku. Ale stejně jako moje babička změnila dědečka, i moje matka změnila otce. Zamiloval se do ní a to je důvod, proč tu dnes jsem a píši tuto esej. To je důvod, proč mám sestry Hoshiko a Izayo, která byla na přání otce pojmenována podle babičky. To je ten důvod, proč jsem hrdý na to, že jsem polodémonem a že mám takové příbuzné. Doufám, že se se svými prarodiči setkám na onom světě a budu jim moci říct, že jsem na ně hrdý za to, že se nebáli projevit své city a že ukázali i mému otci, že zamilovat se do mé matky byla jedna z nejlepších věcí, která ho kdy mohla potkat."
Ticho. Naoki se neodvažoval vzhlédnout od své eseje, protože mu bylo jasné, že za takový projev emocí bude cílem posměchů minimálně do konce školního roku. Pak však uslyšel jedny tleskající ruce. Vzhlédl a spatřil svou kamarádku Satsuki, jak s lehce pootevřenou pusou sama tleská. Brzy se k němu přidali i ostatní a tleskali ještě víc, než předtím Akemi a Kayo.
"Mockrát děkuji, Naoki, bylo to moc krásné," řekla paní učitelka, když potlesk utichl. "Posaď se, prosím." Mladý polodémon si ulehčeně oddechl a zapadl do svého místa. "Hyperaktivní myš" jen v duchu vyslovila lítost nad tímto chlapcem. Věděla, že to polodémoni stále nemají v tomto moderním světě nejlehčí, ale doufala, že aspoň děti se této diskriminaci vyhnou. Z omylu ji vyvedla Naokiho esej, kterou včera večer četla poprvé a která jí nedala spát.

"Inuyasho, telefon!" ozval se mužský hlas z vedlejší místnosti. Oslovený pozvedl hlavu za hlasem.
"Kdo je to?" zeptal se. Vykoukla hlava hnědovlasého muže s krátkými vlasy.
"Bejvalka!" ušklíbl se a opět zalezl. Polodémon si povzdechl, utřel si ruce do už tak špinavého hadru a šel do kanceláře, kde mu zběsile brněl mobil.
"Halo?" ozval se.
"Ach, Inuyasho, díky kami, že jsem tě zastihla," vyhrkla na něj Kagome. Vypadala, že je ve spěchu a stresu. "Do práce se nám vloupali nějací idioti a zničili naší veškerou práci. Nadřízení nám řekli, že jestli zítra nebude ve městě výtisk novin, tak naši pobočku zavřou. Měla jsem zrovna namířeno na třídní schůzku k Naokimu, ale pak jsem se dozvěděla tohle a musím zpátky do práce. Je možné, že bys na chvíli odešel z práce a zašel do školy? Nezabere to moc času, jen ti řeknou, co se bude během školního roku dít a pak si s tebou promluví o Naokiho chování. Šlo by to? Hoshiko má třídní schůzky až zítra, tam už zajdu sama, ale tohle skutečně nestihnu." Muž pohlédl na hodiny nade dveřmi. Za hodinu mu končila šichta, ale vypadalo to, že bude muset vyrazit okamžitě. Do školy to měl z práce patnáct minut, takže to snad nebude takový problém.
"Dobře, zkusím to stihnout. Za jak dlouho to je?"
"Asi za půl hodiny, promiň, že ti působím potíže, ale tenhle rok je Naokiho poslední, takže budou psát jakousi práci, kterou pak budou prezentovat, a dneska by nám k tomu vyučující měli říct víc."
"V pořádku, stejně budu brzy končit," odvětil.
"Děkuju mockrát, máš to u mě," řekla, v hlase jí byla slyšet úleva, když tedy přeslechl ty hlasité oddechy, jak spěchala do práce. V duchu si představil, jak se usmála.
"Není zač, tak zatím. Večer se stavím a řeknu ti, co jsem zjistil."
"Jsi nejlepší. Děkuju moc, měj se," řekla ještě než zavěsila a zřejmě dál upalovala do práce. Položil telefon na stůl a vrátil se k práci. Měl ještě čtvrt hodiny, aby opravil zákazníkovi auto, už tu trčelo dost dlouho, ale měli toho tolik, že se k němu dostal až teď.
"Tak co, chtěla sex po telefonu?" zeptal se onen hnědovlasý muž.
"Sklapni, blbče!" zavrčel na něj Inuyasha. "Radši mi pojď pomoct s tímhle, za chvíli musím odejít."
"Á, tak sex v reálu?" ušklíbl se. Polodémon zavrčel hlasitěji, popadl první nářadí, co mu přišlo pod ruku a mrskl jím po něm. Muž se tomu naštěstí vyhnul, jinak by dostal kleštěmi a to mohlo dost bolet.
"No jo, promiň, jen si z tebe střílím. Kam se tak řítíš?"
"To není tvoje věc. A hni tím zadkem. Tahle krasavice potřebuje opravit brzdy, vyměnit kola, a zkontrolovat motor. Za hodinu to musí být hotové, tak pohni!" zabručel na něj.
"Jasně, šéfe," protočil oči muž, sebral ze země kleště a šel se podívat na to rozbité auto.

Auta byla jeho vášeň. Hlavně ta rozbitá. Miloval, když mohl z naprostého šrotu udělat zase jezdící bombu. Už od rané puberty ho brala auta, rád chodil po opuštěných vrakovištích a zkoušel je opravit jen tak bez ničeho. Většinou neopravil nic, ale proto se pak rozhodl, že se vyučí automechanikem. Jelikož byl vždycky průšvihář, jeho strýc měl radost, když mu Inuyasha řekl, čím chce být. Ačkoli měl problémy, kudy prošel, nikdy se nezapletl do drog nebo nějakých zločinů. Zkrátka byl vždy ve špatný čas na špatném místě...a navíc polodémon, což problémy prohlubovalo.
Nižší střední prošel jen tak tak, ale učit se automechanikem ho bavilo, nevynechal jedinou hodinu teorie nebo praxe. Byl rád, že díky dobrým výsledkům a závěrečné praxi dostal práci v této automechaničce. Zaměřovala se na auta všech značek a velikostí, čímž získal ještě víc zkušeností, než kdyby opravoval jen Suzuki nebo Hyundai. Ze všech pracovníků tu pracuje nejdéle, jak již zmínil, původní šéf byl nahrazen novým a pěkně nepříjemným chlapem, se kterým se dostal párkrát do křížku. Jenže pro neustálé stížnosti celého personálu ho před týdnem vyhodili a na jeho místo nastoupil právě Inuyasha. Bylo to nečekané a zvláštní, že ho všichni zaměstnanci určili jako nového šéfa a majitele, ale nestěžoval si. Sice měl teď starosti navíc jako tvořit rozvrhy, přijímat rozbitá auta, sepisovat faktury či určovat mzdu, ale zase měl vyšší plat a mohl i odejít, kdy chtěl. Což nedělal, protože tuto práci miloval, ale teď se to hodilo, byť jen o čtvrt hodiny.
"Tak, už jen ta kola, to zvládneš beze mě, vezmi si na pomoc jednoho z těch nových stážistů, ať tu jen neokouní. Já musím běžet. A nezapomeň, že dneska večer si přijde ta dámička pro svou třídveřovou Toyotu, tak ať je jako nová. Fakt by mě ale zajímalo, jak mohla takovou krásku takhle hnusně nabourat. No, tak já letím." Jeho společník pokýval hlavou.
"Neboj, ani ho nepozná, běž už, než tě odtud vykopnu," zasmál se, na což Inuyasha odpověděl zavrčením. Sundal si pás s nářadím a odešel ke své skříňce, kde se převlékl. Kdyby mohl, nejraději by byl celou dobu v montérkách a celý špinavý, když se pak ale převlékl do obleku, připadal si jako úplně jiná osoba a zase myslel na to, že si montérky už nikdy neobleče. Oba oděvy měly své kouzlo.

Kapitola 3. - Úděl matek

27. října 2015 v 9:35 | Dája
Tak jsem se konečně dočkala dvou komentářů, a tak zveřejňuji další kapitolu, snad se Vám bude líbit ;-).

Ulehčeně si oddechla, když si vysušila vlasy ručníkem. Vyšla z koupelny a zarazila se, když uslyšela telefon. Došla do kuchyně, kde na stole zběsile brněl její mobil. Inuyasha, psal display. Dřív si ho přejmenovala na odporného nevěrníka, ale po čase se uklidnila a opět kontakt přejmenovala na jeho jméno.
"Prosím?" ozvala se.
"Mamí!!!" ozval se hlas její nejmladší dcerky. Ihned se usmála a posadila se na pohovku v obývacím pokoji, přičemž si dál sušila vlasy ručníkem.
"Štěňátko moje, jak se máš?" zeptala se.
"Dobře, mamí! Táta nás vzal na film. Víš, jaký přeci. Ten s bojujícími dětmi, jak jsme ti o tom s Naokim říkali. Bylo to super!"
"To jsem ráda, Izy."
"A pak jsme šli na oběd. Mňam, byl moc dobrý. Táta říkal, že to je jídlo z cizí země. A Hoshi mě dneska naučila, že i smajlík je z cizí země." Kagome lehce pozvedla obočí. Začala se v tom lehce ztrácet, ale nechala ji mluvit dál. "Bylo to takové placaté a kulaté, myslela jsem, že to je létající talíř, ale vonělo to po mase, mňam."
"Myslíš pizzu?" zkusila.
"Jo, tak nějak!" odvětila po chvilce přemýšlení. "Zeptám se táty." Na okamžik bylo v telefonu ticho, ale Kagome z dálky slyšela, jak se Izayo ptá, co to dneska měli k obědu. "Jo, tak pizza to byla," potvrdila nakonec, když se vrátila k telefonu.
"Je vidět, že ti chutnala. Co budete dělat zítra?"
"To nevím, táta nám to nikdy nechce říct," zabručela. Kagome se zasmála.
"Asi vás chce překvapit."
"To taky říká. A chce, abychom šli brzo spinkat, aby bylo brzy ráno a my tam mohli jít." Černovláska odtáhla mobil od ucha a podívala se na hodiny. Půl deváté pryč.
"No, princezno, pro tebe je nejvyšší čas jít do postele."
"Já vím, už jsem umytá a táta mi za chvíli přečte pohádku. Vybrala jsem si příběh princezny Hase." Kagome tu pohádku samozřejmě znala, vypravovali ji s Inuyashou dětem, když byly malé, ale lehce ji poupravili, poněvadž příliš jako pohádka nezněla. Japonské pohádky měly výhodu v tom, že v nich vždy bylo ponaučení, nevýhoda byla taková, že někdy byly tyto pohádky až moc drastické. A tak je s Inuyashou pozměnili, ale ponaučení nechali stejné. Pro Kagome to byla radost, poněvadž vystudovala literární školu a i jednu svou práci věnovala právě smyslům japonských pohádek, Inuyasha naopak měl velkou fantazii, a tak se jim podařilo velice jednoduše pohádky poupravit.
"Ta je moc hezká. Dobře, Izy, tak se krásně vyspinkej."
"Ty taky, mamí. Dám ti Naokiho, papa." S těmito slovy skončila a podala telefon bratrovi. Kagome vstala a odnesla ručník do koupelny. Milovala tyhle víkendové rozhovory s dětmi, kdy jí všechny tři řekly to samé. Mnohem raději by však byla, kdyby byly doma.
"Ahoj, mamko," ozval se synův hlas.
"Ahoj, Naoki, jak se máš?" zeptala se. Slyšela, že u něj bylo ticho, Izayo s ní zcela jistě mluvila v obýváku, odkud slyšela televizi, ale vypadalo to, že Naoki odešel do svého pokoje.
"Ale jo, jde to," pronesl svou typickou odpověď. "Jak už Izy řekla, byli jsme na tom novém filmu. Nebylo to vůbec špatný, prý mají udělat i druhý díl."
"Aspoň budete vědět, na co jít příště. Mluvil jsi s tátou o té eseji, co máš napsat?" Ticho.
"Ech, ještě ne. Skutečně mu o tom musím říkat? Zvládnu to sám. Něco si vymyslím."
"Naoki," povzdechla si Kagome. "Dobře, zkus to nejdřív sám a když ti to nepůjde, slib mi, že poprosíš o pomoc tátu. Kdo jiný by ti v tomhle tématu pomohl lépe než on?"
"Dobře, dobře, řeknu mu o tom," rezignoval nakonec - hádat se s matkou nebyla jeho oblíbená činnost. "Tak dobrou noc, mami, dám ti Hoshiko."
"Dobrou noc, Naoki," usmála se do telefonu Kagome. Připravila se na třetí verzi toho samého dne.
"Ahoj, mami, jak se máš?" zeptala se hned Hoshiko. Černovláska se znovu usmála - jen její nejstarší dcera se jí ptala, jak se má. Nemohla to svým mladším dětem zazlívat, ale bylo hezké, že se Hoshiko zajímala o to, jak se má. Tedy spíše, jak se drží.
"Mám se dobře, co ty?" odvětila.
"Že se ptáš," odfrkla si. "Mrcha zas prudí, kde může." Obě se zasmály.
"Dobře, Hoshiko, víš ale, že takhle bys mluvit neměla," naoko ji pokárala, ale Hoshiko věděla, že to nemyslí vážně.
"Proč ne? Obě nás to těší."
"To sice ano, ale táta ji má rád, tak se k ní, prosím, chovej slušně a nedělej jí naschvály."
"Ale no tak, mami, to mě tu baví nejvíc. Není to moje vina, že si našel takovou primadonu. Kdybys viděla, jak dneska nadávala kvůli zlomenému nehtu. I Izy pochopila, že se rozčiluje kvůli ničemu. A víš, co jí řekla? "Teto, vždyť ti to doroste." Jasně, normální nehet jo, ale ten drahej gelovej jen těžko." Kagome se uchechtla. Docela ráda by viděla milenky výraz, když jí tohle Izayo řekla. "A to jsme ji viděli jen ráno na snídani a u večeře. Díky kami, že s námi nikam nechodí. Pochybuju, že by ji ten dnešní film bavil. A pizza? Feh, vždyť by přibrala deset deka, ona radši salát. Fuj! Doufám, že nenutí tátu tohle jíst, když všichni víme, jaký masožrout je. Jíst jako ona, tak by mi za chvíli místo mozku rostl trávník." Konečně se po dlouhé době Kagome od srdce zasmála. Hoshiko vždycky milenku kritizovala, ale dneska se jí to skutečně povedlo.
"Ach, Hoshiko, ani nevíš, jak jsi mi zvedla náladu."
"To jsem ráda," ušklíbla se její dcera.
"Jen doufej, že tě táta neslyší."
"Aspoň zjistí, co si o ní myslím. Třeba mu to dojde, že žije s králíkem."
"Hoshiko!" vyhrkla její matka, ale pak se znovu zasmála. "Dost o mrše, co ta tvoje práce, už ji máš hotovou?"
"Jojo, vzala jsem si s sebou laptop a jen jsem si to po sobě přečetla a opravila, zítra to pošlu profesorovi."
"Tak doufám, že dostaneš dobrou známku, když jsi na tom tak makala."
"To doufám taky," zasmála se Hoshiko. "Tak jo, dám ti tátu. Dobrou noc, mami."
"Dobrou, holčičko moje," šeptla. Bylo ticho, než Hoshiko vylezla ze svého pokoje a došla k Inuyashovi. Jelikož i u něj bylo ticho, hádala, že nechtěl mluvit před Kikyo.
"Ahoj, Kagome," ozval se.
"Ahoj, jak válčíš?" Slyšela jeho uchechtnutí.
"Zatím docela dobře, byli hodní. Ani jsem nečekal, že z toho filmu budou tolik nadšení."
"To jsem ráda." Chvíli bylo mezi nimi trapné ticho.
"Takže," začal nejistě, "jak se držíš?" zeptal se.
"Jde to. Žádná sláva to není, ale práce mě dost zaměstnává, takže to jde."
"Kagome, já-"
"Prosím tě, Inuyasho, ne! Nechci už slyšet omluvy ani nic podobného. Uzavřeli jsme to a už je to v pořádku, dobře? Už mockrát jsme o tom mluvili, nechci to znovu vytahovat, dneska jsem měla docela dobrý den, než abych si ho nechala zkazit."
"Jasně, promiň," zamumlal. "Um, zítra ti je přivezu o něco později. Izy říkala, že dávají v televizi nějakou pohádku a chce ji vidět celou. Koukal jsem do programu, měla by končit v šest, takže kolem půl sedmé je přivezu."
"Jo, dobře. Myslím, že o té pohádce Izayo mluvila, ale zapomněla jsem, že bude už zítra. A prý jí dneska budeš budeš vyprávět princeznu Hase?"
"Jo, vybrala si to poslepu." Zasmál se. "Už si ji pamatuje lépe než já."
"A to jsme ji prakticky vymysleli my," řekla už s trochu lepší náladou.
"To je pravda, hodně pohádek jsme předělali. Úplně jsem zapomněl, jak zní v originále." Černovláska se na okamžik zamyslela. Už ani ona nevěděla. Kdyby ji měla převyprávět někomu dospělému, zřejmě by na ni tupě koukal, co si to vymýšlí.
"Ani já ne," připustila. "Prosím tě, Naoki má napsat esej, řekla jsem mu, aby tě poprosil o pomoc při psaní, protože já sama o tom vím málo. Dostali za úkol napsat o osobě z jejich rodiny, kterou nikdy nepoznali. Mají k tomu mít na pomoc právě někoho, kdo ji znal a napsat o tom výpověď. A Naoki si vybral tvého otce." Slyšela jeho zaražené vydechnutí. "Já vím, zkoušela jsem mu to vymluvit, ale nenechal se. Když jsem mu řekla, že ani ty jsi ho moc neznal, odpověděl mi, že to nevadí, že stačí jen pár vět. Zvládneš to s ním?" Kagome věděla, že je tohle pro Inuyashu velice citlivé téma, protože byl prakticky sirotkem. Otec mu zemřel, když mu bylo asi šest a matku ztratil ve třinácti. Byl pak vychováván strýcem, ale rodiče mu nahradit nemohl.
"Zkusím to. Přiznám se, že si toho moc nepamatuju, ale pokusím se o to."
"Děkuju moc. Ale nenuť se do toho, prostě mu řekni, ať píše na někoho jiného."
"Uvidíme," zněla jeho odpověď.
"Dobře. Tak tedy zítra, dobrou noc."
"Dobrou, Kagome," řekl, načež oba zavěsili.

Seděla v kavárně a upíjela svou oblíbenou kávu, přičemž projížděla očima noviny. Nikdy je moc nečetla, protože tam bylo stále to samé - korupce, únosy, vraždy, zvyšující se ceny potravin - tudíž nebylo těžké odhadnout, co v nich bude zítra. Tentokrát však potřebovala zaplácnout čas, a tak hrábla po tisku. Na přední straně byl obrovský titulek ,Další anime festival se bude konat v Tokyu', pod ním titulek menší ,Vrah z Kóbe stále na svobodě'. Povzdechla si - redaktoři skutečně nemají nejmenší tušení, jak uspořádat články. A to se jednalo o největší a nejúspěšnější noviny v Japonsku. Jak jim tohle mohlo procházet? To už bylo uplácení na každém kroku? Uspořádání článků v novinách bylo jednou z nejdůležitějších věcí, jakou se na vysoké škole naučila. Teď jí hodiny žurnalistiky připadaly jako naprosto zbytečné, když mohly tisku projít články o znásilnění dítěte a narození pandy hned vedle sebe.
"Promiň, že jdu pozdě," ozval se ženský hlas nad ní. Složila noviny, načež spatřila svou nejlepší přítelkyni, zadýchanou a zmoklou. Z toho rozhořčení nad novinami si ani nevšimla, že venku začalo pršet. "Byl hrozný slejvák, tak jsem chtěla počkat, než to přejde, ale vybil se mi telefon, takže jsem ti to nemohla ani zavolat," pokračovala hnědovláska.
"V pořádku, počkala bych, nemusela jsi kvůli mně zmoknout," zněla odpověď. Příchozí žena si prohrábla vlasy rukou. Pramínek vody stekl na zem, ale jelikož do kavárny přišlo hodně zmoklých lidí, její kaluž vody se na zemi mezi ostatními ztratila. Sundala si kabát a posadila se na protější židli.
"Tak jak se máš, Kagome?" otázala se. Kagome už si zvykla, že když se ji někdo zeptal, jak se má, znamenalo to: jak přežíváš?
"Dobře," odvětila prostě. "Co ty?" Hnědovláska protočila oči.
"Ani se neptej. Miroku se rozhodl, že vezme děti ven, ale po půl hodině volal, že začalo pršet a všichni jsou zablácení. Takže co udělal? Vzal děti domů a prošli se mi po uklizeném bytě s blátem na botách. Zrovna jsem douklízela!" vyhrkla naštvaně. Kagome se zasmála.
"No tak, Sango, nemůžeš se zlobit kvůli každé hlouposti. Vždyť máte parkety. Víš, jak by ten dům vypadal, kdybyste měli koberce?"
"Jenže uklízet to musím zase já," zasyčela hnědovlasá žena.
"To je úděl matek," sdělila jí prostě. Ani si nevšimla, kdy se stala tak pohodářskou ženou. Možná to bylo tím, že se dneska po dlouhé době dobře vyspala. Vždycky nespala, když byly děti u Inuyashi, protože se jí stýskalo, ale už to bylo několik týdnů, a tak si začala pomalu zvykat. Navíc začala ty víkendy brát jako takové klidné a odpočinkové dny. Bylo ticho, mohla v klidu dodělat svou práci a pak měla čas i na sebe. Po půl roce si včera zašla ke kadeřnici, její konečky už doslova křičely o pomoc.
"Kdo jsi a co jsi udělala s Kagome?" zeptala se podezřívavě Sango. Odpovědí jí byl opět úsměv.
"Kagome začala odpočívat. A dneska odpoledne máme uzávěrku a vypadá to, že všechno proběhne bez komplikací, to už se dlouho nestalo."
"Že bys konečně začala normálně žít? To už by ses mohla rozhlédnout kolem sebe a najít si pořádného chlapa. Kdy's naposledy měla sex?"
"Sango!" vyhrkla Kagome, načež zrudla. Ano, byla rozvedená, takže si muže bez výčitek najít mohla, ano, sex jí chyběl, ale rozhodně neměla v plánu si hledat sexuální náhradu za manžela.
"No co? Potřebuješ chlapa. Když se může tvůj ex zahazovat s tou courou, proč i ty si nemůžeš někoho najít?"
"Protože nejsem jako on," sykla Kagome, "nebudu dětem vnášet do života dalšího cizího člověka. Hoshiko s Naokim Kikyo nesnáší a až Izayo vyroste, nebude to o nic lepší. Nechci si najít známost, kterou by děti odvrhly jen proto, že není jejich otcem." Sango si povzdechla.
"Ale sama zůstat taky nemůžeš. Máš právo na to být šťastná. Jestli má být někdo nešťastný, tak je to Inuyasha. A víš, jak bude zuřit, když si někoho najdeš? Jeho žárlivost dosáhne naprostého maxima. Nemusí to být hned milenec, stačí nějaký přítel, někdo, kdo ti pomůže s dětmi." Kagome opřela loket o stůl a dlaní si podepřela bradu. Chvíli na svou kamarádku hleděla beze slov.
"Moc se díváš na televizi," rozhodla nakonec. Sango nafoukla tváře.
"To tedy nene."
"To tedy jo. Nejsme v žádné zamilované novele. Opustí mě manžel kvůli milence, tak si najmu nádherného, bohatého a mimochodem i svobodného zahradníka, který mi bude uspávat a krmit děti, až se do něj nakonec zamiluju a vezmeme se. Pak se však objeví můj exmanžel s tím, že ho milenka nechala a já se ocitnu v milostném trojúhelníku, zda vzít exmanžela zpět kvůli dětem nebo zda zůstanu se zahradníkem. Takhle to dneska nefunguje...vlastně nikdy to tak nefungovalo." Sanginy rty se zkřivily do zadržovaného smíchu.
"Hezky jsi to shrnula. Takže...máš zahradníka?"
"Sango!" okřikla ji černovláska. "Nebudu si hledat žádného chlapa, jasné? Pokud na nějakého narazím, nebudu se bránit, ale rozhodně si nebudu nikoho hledat." Sango si povzdechla.
"Ty jsi ztracený případ," sesumarizovala. Přítelkyně na ni vyplázla jazyk. Dorazil číšník, Sango si objednala zelený čaj a nějaké oplatky k tomu. Kagome nikdy nechápala Sangin zvyk namáčet si sušenky do čaje, nicméně ji za to nikdy neodsuzovala. Jak by mohla, když sama měla několik zvláštních chutí jako například sladké sushi. Dostala na to chuť hned, jak si vybavila onu chuť tohoto zvláštního pokrmu. Mohla by si dneska sladké sushi udělat, její děti to pochopitelně nejedly, ale nebyly doma, takže si mohla jíst, co chtěla.
"Jak pokročilo hledání dárku pro Naokiho?" zeptala se najednou Sango, když jí konečně číšník přinesl čaj s několika sušenkami. Vzala z talířku jeden obdélníkový a namočila jeho roh do teplé tekutiny. Sušenka okamžitě ztmavla, když nasákla čajem. Hnědovláska sušenku vyndala a půlku ukousla. Opět namočila roh sušenky do čaje a snědla i druhou půlku. Zbývalo jí ještě pět sušenek, vždycky nejdříve všechny snědla a až poté si čaj osladila a vypila.
"Žádný úspěch. Začínám si myslet, že dneska už nic takového neexistuje. Dal mi sice tolik tipů, ale i tak zřejmě nic neseženu."
"Hledala jsi na internetu?"
"Na internetu, všude možně. Od té doby, co ve škole brali období Sengoku, dostal takovéto praštěné nápady. Dokonce i prohlásil, že se chce stát samurajem. Dneska už samurajové neexistují, ne?" Sango se zamyslela.
"Myslím, že od období Meidži ne. To už je moc dlouhá doba. Určitě ještě žijí rodiny, které dřív patřily do samurajské šlechty, ale samurajové jako takoví by byli k vidění asi tak často jako pandy velké v Číně." Kagome si povzdechla.
"Nevím, proč ho to tolik popadlo. Jsem sice ráda, že ho historie baví a zajímá se o to, ale bojím se, aby se z toho nezbláznil."
"Neboj, to ho přejde. V patnácti bude kašlat na školu, začne lítat za holkama a na nějaké samuraje zapomene."
"A to mě má uklidnit?" ušklíbla se černovlasá žena.

Kapitola 2. - Smajlík je cizí řeč

14. června 2015 v 20:54 | Dája
A je tu další díl. Připomínám, že pokračování budu zveřejňovat pouze v případě, že budou mít jednotlivé kapitoly dva a více komentářů (samozřejmě se nepočítá deset komentářů od jednoho člověka), takže čtěte a kritizujte, ráda od Vás dostanu zpětnou reakci. Užijte si čtení :)

Hlasité bouchnutí ho vyhnalo z říše snů. Chtěl to ignorovat a znovu usnout, ale zahalil ho zimní chlad. Pomalu otevřel oči a otočil se na druhý bok. Jak předpokládal, vítr rozrazil okno dokořán a teď mu bránilo v poklidném spánku. Žena vedle něj se zavrtěla a cosi zamumlala, nerozuměl jí. Pak se však otočila zády k němu a víc se přikryla dekou.
"Zlato, zavři to okno!" šeptla. Nahodil otrávenou grimasu - nesnášel, když mu říkala takto. Nakonec však vstal a to protivné okno zavřel. Věděl, že teď jen těžko usne, a tak se zabalil do županu a vyšel z pokoje. Prošel dlouhou úzkou chodbou a rozsvítil si v kuchyni. Dal vařit vodu na čaj. Zatímco rychlovarná konvice dělala svou práci, rozhodl se zkontrolovat děti. Každý měl svůj pokoj, hodně o tom rozhodoval také fakt, že má děti obou pohlaví a navíc dcery jsou od sebe věkově dost daleko. Když tento dům vybíral, bylo toto hlavním kritériem - tři pokoje pro děti. Nejstarší dcera i syn spali tvrdě, syn občas zachrápal. Nejmladší dcerka však byla vzhůru a zrovna se chystala za ním jít.
"Copak, princezno?" zeptal se tiše, když mu skočila kolem krku.
"Nemůžu spát," šeptla. Lehl si s ní do postele a povídali si. Vyprávěla mu o svém snu, kde byla motýlem, který létal mezi krásnými květinami. Pak však přiletěl velký pták a začal motýla nahánět. "A pak jsem se vzbudila," dořekla. Pousmál se a prohrábl jí vlasy mezi ušima. Měla mnohem větší fantazii než její sourozenci v jejím věku, ale byl za to rád - vždy mu to zvedlo náladu. Zatímco nejstarší dcera byla jeho kopií a syn zase kopií Kagome, jejich nejmladší dcera byla kombinací obou. Měla krásné černé vlasy se stříbrnýma psíma ušima, malou pusu jí zdobily bílé tesáky a oči měla světle hnědé. Kagome mu často vyčítala, že se věnuje jen Izayo a na ostatní děti kašle, ale to nebyla pravda. Všem dětem věnoval stejnou pozornost, jen ty pubertální už o ni nestály tolik jako právě Izayo. Pamatoval si však časy, kdy na něm jeho syn visel čtyřiadvacet hodin denně a kdy nejstarší dcera chtěla vyprávět pohádky jen od něj.
"Co budeme zítra dělat?" vyrušila ho z myšlenek dcerka. Usmál se nad její nedočkavostí - jeho vlastnost.
"Musíš si počkat, maličká. Když teď rychle zavřeš oči, rychleji usneš a rychleji bude ráno."
"A když bude ráno, tak mi řekneš, co budeme dělat?" zeptala se s rozzářenýma očima. Přikývl. Popadla deku, přehodila si ji přes tělo a rychle zavřela oči. Musel se zasmát. Slezl z postele, dal jí pusu na čelo a popřál dobrou noc.
Posadil se ke stolu v kuchyni a zalil si čaj vodou. Stolní hodiny na lince ukazovaly něco po půl dvanácté. Za pár minut bude sobota. Měl v plánu vzít děti do kina na nový film, o kterém básnily ještě před premiérou, a pak na dobrý oběd do centra města. Během týdne vždycky vymýšlel plány na víkend, aby se s ním děti nenudily. Už to bylo přes měsíc, co se u soudu s Kagome rozvedl a dohodli se, že jednou za čtrnáct dní od pátku odpoledne do neděle do večera budou děti u něj, jinak bydlí s matkou. Inuyasha odešel k milence, se kterou si našel tento dům. Byl velký, ne příliš daleko od jeho bývalého bydliště a rozhodně tu bylo stále co dělat. Děti nesly zpočátku jejich rozvod velmi těžce, nejstarší dcera s ním dodnes příliš nemluví a je mu jasné, že jeho novou přítelkyni nemá ráda, ale chtělo to čas. Izayo tomu příliš nerozuměla, což bylo jedině dobře. Představil jí ji jako novou tetu, a tak s tím Izayo neměla problém. U syna netušil, vypadalo to, že si z toho nic nedělá, ale i tak s ním tato změna dost zamávala. Choval se odtaženě a na vše odpovídal ,je mi to jedno'.
Jeho vztah s Kagome byl mnohem lepší, než si představoval. Čekal, že s ním nebude mluvit nebo ho bude fackovat, ale možná to vzala lépe, než si zpočátku myslel. Když čekal před domem, než se děti vypakují, ptala se ho, jak se má, co práce, takové ty běžné věci. Vypadala normálně, jakoby se mezi nimi nic nestalo. Napoprvé ho to dost vykolejilo, ale nakonec usoudil, že se tak chová jen kvůli dětem.
Od jejich poslední hádky ji dva týdny neviděl, pak mu však přišel dopis od soudu. Kagome ho poté kontaktovala, že se sejdou a společně to dětem poví - už se moc dlouho vyptávaly, kde táta pořád je. Jistě, neřekli jim pravý důvod, jen jim řekli, že táta bude bydlet jinde, protože už se nemají s maminkou tolik rádi. Hoshiko to však pochopila hned, poněvadž po svém otci zdědila nejen tvrdohlavost, ale také vyvinutý čich, a tak věděla, že její otec chodí za jinou. Proto s ním tolik nemluvila. Naokimu a Izayo to však neřekla.
Upil z hrnku a pohlédl z okna. Venku byl stále silný vítr a teď začalo i pršet. Téměř stejné počasí jako ten den, kdy na to Kagome přišla. Ani nevěděl, kam by to vedlo, kdyby na to nepřišla. Řekl by jí to? Nebo by nechal svou milenku a pokusil by se zachránit rodinu? Možná kdyby ten den zůstal doma sám, všechno by bylo jiné. Kagome měla volno a šla domů za ním. Když tehdy podepsal rozvodové papíry, vydal se do ložnice, aby se sbalil. Jenže v pokoji spatřil svou ženu, jak se svléká z velice sexy spodního prádla a přitom tiše nadává, jak drahé a zbytečné to vlastně bylo. Zřejmě měla v plánu jít domů za ním a překvapit ho. Ihned se začal cítit provinile, ale pak si ho všimla a křikla na něj, aby na chvíli odešel - samozřejmě ne tak slušně - a tak ho vina rychle opustila.
Dopil a hrnek položil do dřezu. Všude pozhasínal a odešel do ložnice, kde si lehl vedle své milenky a brzy usnul.

Jak moc se jí nechtělo vstávat! Tyhle zdi, tenhle pokoj...všechno bylo pro ni cizí, nebyla doma, necítila se tak. Otráveně otevřela oči a zahleděla se na bílý strop. Uprostřed něj byla čtyři bodová světla, teď však vypnutá. Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Bylo to jak u cizích, měla tu jen pár věcí, jinak to nebyl vůbec osobní pokoj. Postel, psací stůl, šatník, velké zrcadlo, knihovna, křeslo a pár dekorací jako květiny nebo obrazy s přírodou.
Protáhla se a vstala, aby se mohla převléknout. Podívala se na mobil. Půl deváté. Spala docela dlouho - musela uznat, že postel byla docela pohodlná, ale jinak tenhle pokoj neměl žádné další výhody. Vlastně ano. Mohla se sem zavřít a nechodit na oči otci ani jeho milence. A mohla tu být sama, doma u matky měla pokoj s Izayo.
Vzala si na sebe žluté tričko s potiskem a černé tepláky, načež vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně. Nálada se jí ještě zhoršila, když v místnosti spatřila milenku a Izayo. Její malá sestřička zrovna cvrnkala čokoládové kuličky po stole, z čehož milenka neměla přílišnou radost, a kárala ji, aby to nedělala.
"Dobré ráno," řekla ostře, aby odvrátila milenčinu pozornost od své sestry. Milenka sebou trhla a až moc zářivě se usmála.
"Dobré ráno, Hoshiko, jak ses vyspala?" ,Nepředstírej zájem, mrcho. Vím, že ti jde jen o našeho otce,' vrhla na ni Hoshiko svou myšlenku.
"Dobře. Ty?" zeptala se stejně zdvořile, v duchu však stejně nenávistně.
"Výborně," odvětila a vrátila se zpět ke kuchyňské lince. Hoshiko protočila oči v sloup - věděla, že milenka neumí vařit, tak koho chtěla ošálit?
"Ahoj, Hoshi," zamávala na ni Izayo lžící a usmála se. Aspoň někdo byl upřímný v této místnosti - Izayo byla skutečně ráda, že svou starší sestru vidí.
"Ahoj, škrvně, co to tu provádíš?" zeptala se a sedla si vedle ní ke stolu, přičemž nezapomněla "omylem" šlápnout na několik čokoládových kuliček. Udělala to ale tak tiše, že si toho milenka nevšimla.
"Podívej, tohle je usměváček. Naoki tomu říká smaj...smaj-lík. Co to je?" zeptala se Izayo. Hoshiko věděla, co je smajlík a odkud to slovo pochází, ale netušila, jak to své pětileté sestře vysvětlit.
"No, Izy," oslovila ji přezdívkou, "my mluvíme japonsky, správně?" Izayo pokývala hlavou. "Ale japonština není jediný jazyk na světě. Je mnoho dalších jazyků, takže někdy můžeš potkat člověka, který bude mluvit tak, že mu nebudeš rozumět. A tohle slovo, smajlík, je právě z jiného jazyka. Rozumíš mi?" Znovu její sestra pokývala hlavou.
"Jak poznám, jakým jazykem mluví?" zajímalo ji.
"Nepoznáš, dokud se ten jazyk nezačneš učit ve škole. Třeba já se učím dva další jazyky. A Naoki zatím jenom jeden. A až ty budeš chodit do školy, tak se taky budeš učit cizí jazyk."
"A k čemu mi to je?"
"Aby ses dokázala domluvit s jinými lidmi. Když se dostaneš do jiné země, tak tam japonsky nemluví, musíš tedy umět jejich řeč."
"Kolik je těch řečí?"
"Moc a moc. Víc, než dokážeš spočítat. Nikdo neumí všechny řeči na světě, většina lidí umí, kromě svého, třeba jen dva, tři další."
"Jaké umíš ty, Hoshiko?"
"Učím se anglicky a čínsky. Ale příští rok budeme mít také španělštinu nebo francouzštinu, to si můžu vybrat." Izayo pozvedla obočí.
"Co to je za jazyky?" Hoshiko se zasmála.
"Víš, co? Počkej tu, ukážu ti to." Vstala a odběhla do svého pokoje. Když se vrátila, už kolem okouněl její bratr.
"Dobré ráno," pozdravila ho. Všimla si, že milenka už asi deset minut něco krájí, ale Hoshiko bylo jasné, že celou dobu jen poslouchá jejich konverzaci.
"Dobré. To se zase učíš? Nechceš se aspoň v klidu najíst?" zeptal se lehce otráveně. Vyplázla na něj jazyk.
"Neučím se, jen Izayo něco vysvětluju." Posadila se zpět k sestře a otevřela atlas světa. "Podívej Izayo, tohle je celý svět, celá planeta, po které chodíme. A tohle jsme my." Ukázala na malý stát na východě Asie. Izayo nespokojeně naklonila hlavu na stranu.
"Jsme moc malí. Jak se tam vejdeme?"
"To se ti jen zdá, protože ta mapa je malá. Tak a u nás se mluví japonsky. No a tady," přesunula prst na Evropu, "se učí anglicky. To je stát podobný našemu, jmenuje se Velká Británie a v ní je Anglie. Proto je ten jazyk angličtina. Pak tu máš Španělsko a Francii. To jsou ty dva jazyky, které se budu učit příští rok. A tady vedle nás je Čína."
"Jů, ta je veliká. A tohle je taky veliký."
"To je Rusko," vysvětlila Hoshiko. Izayo začala atlas zkoumat, a tak jí ho Hoshiko přenechala a došla si pro misku, aby se mohla také nasnídat. Naoki se již cpal kuličkami, vzal si i nějaké ze smajlíka, ale tomu Izayo nevěnovala pozornost. Jelikož neuměla číst, netušila, na jaké státy to kouká. Ale líbily se jí tvary a barvy, jakým byly jednotlivé státy odděleny, a tak jí to bylo celkem jedno.
"Dobré ráno," ozval se hlas jejich otce. Malá polodémonka odtrhla oči od atlasu a seskočila ze židle, aby mohla od svého táty dostat pusu.
"Ahoj, tatí." Natáhla k němu ruce. S úsměvem si ji vzal do náruče a dal jí pusu na tvář.
"Jste vzhůru brzo," zkonstatoval.
"Když někdo chrápe přes všechny zdi," odvětil Naoki s úšklebkem. Inuyasha mu úšklebek vrátil a posadil Izayo zpět na židli.
"Copak to tu máš, štěně?"
"Hoshi mi ukazovala, že smajlík je cizí řeč." Inuyasha pozvedl obočí a obrátil pohled na svou nejstarší dceru. Ta se pousmála.
"Izy se mě ptala, co je smajlík, tak jsem jí musela vysvětlit, že to je z cizího jazyka. Dlouhé povídání," vysvětlila a vrátila se zpět k snídani. Izayo byla opět ponořena do atlasu a nezajímalo ji, že celý její smajlík je snědený. Inuyasha přišel ke své milence a krátce ji políbil.
"Dobré ráno, Kikyo," šeptl jí do ucha. Hoshiko se nemusela ani otáčet, ale nakrčila nos, když ucítila Kikyino vzrušení. Její bratr si toho všiml a uchechtl se - byl rád, že nezdědil zrovna vyvinutý čich, Hoshiko musela skutečně trpět.
"Tatí?" zeptala se nejmladší dcerka, když prstem znovu jezdila po státech, tentokrát amerických.
"Copak?" zeptal se a posadil se naproti ní se svou snídaní.
"Říkal jsi, že když budu spinkat, tak bude brzy ráno a řekneš nám, co budeme dneska dělat." Usmál se.
"To je pravda. Ale je to překvapení. Tak co kdybyste si dojedli snídani, abychom mohli vyrazit?"
"Já už nejím!" vyhrkla Izayo, vzala svou prázdnou misku a podala ji Kikyo, jelikož nedosáhla na kuchyňskou linku. Pak se rozeběhla do pokoje, aby se mohla obléknout. Naoki se zasmál.
"Zajímalo by mě, za jak dlouho jí dojde, že se ještě neumí sama obléknout," zkonstatoval.

Kapitola 1. - Skutečně to stálo za to?

24. března 2015 v 8:26 | Dája

Místnost naplňoval jen tikot vteřinové ručičky hodin na zdi, nevěnovala tomu však pozornost. Seděla u stolu a s plným soustředěním vyplňovala jakýsi papír. Na okamžik se zastavila, položila propisku na stůl a položila obě dlaně na hladkou desku stolu. Roztáhla prsty a se zaujetím je sledovala, stále nevydala ani hlásku. Mezi obočím se jí vytvořila drobná vráska, když se zamračila. Pak, jakoby se právě probrala ze sna, vzala opět do pravé ruky propisku a vyplnila poslední prázdný řádek na papíře - svůj podpis. Takahashi Kagome.
Ucítila studený zimní průvan, když se hlavní dveře otevřely a dovnitř vstoupila další osoba. Venku pršelo, ačkoli dnes - na to, že byl únor - hlásili vcelku pěkné počasí. Možná byly přírodní jevy svázány s její náladou, s jejími pocity. Ač se snažila, jak chtěla, nemohla v mysli vypátrat horší či těžší okamžik svého života. Nevzhlédla, když ji oslovil jménem. Nechtěla ho vidět, nechtěla s ním mluvit, přesto věděla, že tohle bude jeden z posledních okamžiků, kdy si spolu pořádně promluví. Opětně odložila propisku a zopakovala tentýž proces s prsty jako před chvílí. Nemluvil. Oba mlčeli a poslouchali zvuk hodin.
"Chybí jen tvůj podpis," prolomila nakonec ticho. Neubránila se a vzhlédla, aby spatřila jeho zlaté oči. Trvalo jí dlouho, než mu dokázala číst z tváře, tenhle výraz byl však pro ni novinka. Nedokázala ho popsat, neusmíval se ani nemračil, netvářil se smutně ani šťastně. Netvářil se nijak. Trochu ji to vyděsilo - myslela si, že ho znala, ale po dnešku jí bylo jasné, že o něm zdaleka nic neví.
"Kde jsou děti?" zeptal se. Prudce zavřela oči. Jejich děti. Jejich krásné tři děti. Tohle byl nejtěžší den nejen pro ni, ale i pro ně.
"U mé matky. Nechtěla jsem, aby u toho byli." V hlase si zaslechla zoufalství, doufala jen, že to neslyšel on. Vstala od stolu a prošla kolem něj. Chtěla od něj odejít a nikdy se nevracet. Jenže tohle byl její dům, a tak jediný, kdo odtud odejde, bude on. Chytl ji za zápěstí a zastavil ji. Neotočila se, nepohlédla mu do očí.
"Je mi to líto," šeptl. Pevně stiskla zuby a vyškubla se mu.
"Kdyby ti to bylo líto, neudělal bys to." Odhodlala se a zeptala se na jedinou otázku, která jí vířila v hlavě od té doby, co se to stalo. "Co jsem udělala špatně?"

Její den začal nádherně. Po společné snídani odvezla děti do školy a školky, šla do práce a zjistila, že kvůli vodní havárií musí budovu zavřít. Měla tedy volno. Věděla, že je její muž doma, měl dovolenou, a, jelikož na sebe v poslední době neměli moc času, rozhodla se ho překvapit. Od posledního porodu měla víc kilo než dřív a za své tělo se styděla. Proto začala před několika měsíci cvičit a tvrdě na sobě pracovat, aby se dostala opět do formy. Po obědě zamířila do obchodu se spodním prádlem a koupila si nový, velice drahý, rajcovní komplet, který již dlouho vyhlížela, ale nevešla se do něj. Teď jí padl skvěle, což její náladu a chuť na manžela ještě zvýšilo. Na toaletě si komplet rovnou oblékla, nasedla do auta a zamířila domů. Ještě stihla nakoupit, aby mohli mít dobrou večeři.
Zaparkovala auto, odemkla dveře a tiše prošla domem. Nejlepší by bylo, kdyby ho našla spícího na gauči nebo v posteli, vždycky říkal, že ho dokázala krásně vzbudit. Slyšela hluk v ložnici, její úsměv se ještě rozšířil. Vyšla schody a pomalu otevřela dveře do jejich společného pokoje. Do nosu ji však uhodil těžký pach potu. Z toho se hned vzpamatovala, když přišel další šok - spatřila svého manžela sedícího na posteli, na klíně měl cizí ženu a vášnivě se milovali.
Nejdříve všechno utichlo, jakoby jí zalehlo v uších. Neslyšela zhola nic, jen své prudce bijící srdce. Vrátil se onen zápach, který jí zamotal hlavou, a zatmělo se jí před očima. Prudce zavřela oči a zhluboka se nadechla. Roztřesenou rukou sáhla po klice a práskla dveřmi. Otočila se a vyběhla z domu, neslyšela ani hlas volající její jméno. Musela pryč, utéct od něj. Bylo to ironické, jak se vždy posmívala ženám v televizních seriálech, že se neseberou a po nevěře nenakopou svého nevěrníka mezi nohy, ale teď, když to sama zažila, pochopila, že to není možné. Člověk je v takovém šoku, že se na nic nezmůže. Sama nechápala, jak vůbec dokáže chodit, natož nasednout do auta a odjet. Měla chuť se složit někam do kouta a rychle umřít. Ve zpětném zrcátku spatřila jeho postavu ve vchodových dveřích, odvrátila však pohled a vyjela na silnici.

Nepamatovala si, jak dlouho nebo kam jela, ale najednou se ocitla na pobřeží. Otevřela okno a zaposlouchala se do šumění vln. Plíce jí naplnil mořský vzduch. V hlavě měla úplně prázdno. Neplakala, nezuřila, nic necítila. Věděla, že tyto stavy brzy přijdou, ale teď jen poslouchala moře. Zavřela oči a vychutnávala si pocit samoty. Ještě měla několik hodin, než dětem skončí škola. Rozhodla se, že je vezme k matce, aby mohla tuhle záležitost uzavřít bez jejich přítomnosti.
Než se nadála, hodiny na palubní desce ukazovaly dvě hodiny sedmnáct minut. Byl čas vyzvednout dceru ze školky. Nejdřív však musela k jakémukoli počítači a sehnat informace ohledně rozvodu. Jako první ji napadla jedna tokijská knihovna, která byla poblíž. Také ji napadlo navštívit přátele, ale to by znamenalo mluvit o tom, co se stalo. Rozhodla se pro první možnost.
Když měla sepsáno vše, co potřebovala, vyrazila do školky pro svou pětiletou dcerku. Kolem třetí pak vyzvedla prostředního syna, jedenáctiletého, a čekali na nejstarší patnáctiletou dceru, jež měla končit za dvacet minut. Syn tento rok končí základní školu a brzy přejde na nižší střední, do které se zatím moc netěší. Jako každé dítě v začínající pubertě tvrdí, že jsou učitelé z jiné planety a nutí je přemýšlet nad věcmi, které nedávají smysl a k ničemu jim nikdy nebudou. Nemluvě pak o těch směšných uniformách, které se na základní škole nenosí. Naopak nejstarší dcera je posledním rokem na nižší střední a považuje ho za nejlepší rok svého života. Sice má s blížícími se zkouškami učení nad mraky, ale zároveň je ráda, že celá jejich dobrá parta má v plánu jít na společnou vyšší střední. Tento rok změnil zároveň i její pohled na budoucnost - původně se chtěla jen něčím vyučit a jít pracovat, teď však začala předčasně hledat univerzitu, kam by se mohla po absolvování vyšší střední přihlásit. Kagome bylo jasné, že své názory ještě aspoň padesátkrát změní, ale doufala, že se nakonec přeci jen její dcera rozhodne pro univerzitu. Sama ji absolvovala a má na ni dobré vzpomínky.
Odvezla děti ke své matce, které řekla, že se s manželem pohádala a nechce, aby to děti slyšely, kdyby hádka pokračovala. Kagomina maminka, velice příjemná a veselá žena, vzala vše s optimismem a zmínila i to, aby nerušili sousedy, až se budou usmiřovat. Nevěděla však, že tím jen nasypala sůl do otevřené rány. Kagome následně odjela domů, kde naštěstí nikdo nebyl, a pustila se do vyplňování rozvodových papírů.

Co jí na to měl odpovědět? Nebyl slepý, všiml si rozvodových papírů, byla rozhodnuta se od něj odtrhnout. Nenechala ho nic vysvětlit. Co tedy udělala špatně?
"Co jsem udělala špatně?" zopakovala, když dlouho mlčel. "Vadí ti mé vaření? Málo času, málo sexu? Vadí ti, jak vypadám? Že už nemám to tělo, co před Hoshiko? Nesnášíš, jak se chovám? Že jsem tvrdohlavá, urážlivá?"
"Kagome, já-"
"Ne! Chci to slyšet. Žádný Kagome tohle a tamto. Chci vědět, co jsem ti provedla, že jsi musel udělat tohle! Už žádné hry, Inuyasho, chci pravdu." Pevně sevřela ruce v pěst a čekala. Nic neřekl. Nemohl najít slova. Neměla být doma, měla být v práci. Proč vůbec byla doma?
"Proč jsi nebyla v práci?" Zamračila se ještě víc.
"Neodbíhej od tématu! Jestli to chceš vědět, v budově prasklo vodovodní potrubí, takže byla zavřená. Proč ty sis s ní nevlezl někam jinam?" Sklopil hlavu a uši přitiskl k hlavě. "A nedělej na mě tohle gesto, víš, že tentokrát ti to neodpustím."
"Tentokrát?" Pozvedl hlavu a naklonil hlavu na stranu. Copak o tom věděla už dřív?
"Měla jsem...občasné tušení. Ale věřila jsem ti. Vím, že máte v práci hodně zákaznic, hodně vlezlých zákaznic, takže jsem nic neříkala, když jsem ti z košile cítila drahý parfém nebo jsi měl na límci make-up, když vím, že já se nelíčím. Ale jak je vidět, naletěla jsem. Jak dlouho už to trvá? Pár týdnů, měsíců?" Lehce se kousl do spodního rtu a odvrátil pohled. Něco zamumlal, čemuž nerozuměla.
"Čtyři měsíce," zopakoval hlasitěji. Slyšel, že prudce vydechla. Před čtyřmi měsíci měla Hoshiko patnácté narozeniny, na které dorazil pozdě a ještě k tomu lehce opilý. Tehdy se hrozně pohádali, protože tyhle narozeniny byly pro jejich dceru důležité a on to takhle zkazil. Aspoň, že si to pak vyžehlil dárkem, za který mu Hoshiko odpustila.
"Čtyři měsíce," zopakovala nevěřícně.
"Potkal jsem ji v baru. Pamatuješ, jak nám v práci nastoupil nový šéf, který mi dával strašně moc práce?" Přikývla. "Tehdy tam byl asi týden a hrozně jsme si vjeli do vlasů, pohrozil mi, že mě vyhodí. Radši jsem ho nechal být a šel si dát skleničku, dvě. Ano, vím, byla to hloupost, věděl jsem, že má Hoshiko narozeniny, ale nechtěl jsem jít domů v tak špatné náladě. Myslel jsem, že to ze mě alkohol spláchne a do večera vystřízlivím." Lehce si povzdechl. "Pamatuju si, že ke mně přisedla nějaká žena a víc jsme pili. Probudil jsem se v cizím bytě. Už jsem vystřízlivěl a ještě nebyl večer, takže jsem se sebral a odešel, nechal jsem ji tam. Jenže pak jsme se my dva pohádali, dusila jsi mě asi další dva týdny, v práci to nebylo o nic lepší a navíc jsem našel její číslo v telefonu. Tak jsem jí zavolal." Odvrátila se od něj a odešla k oknu, venku stále lilo a foukal silný vítr. Ne zrovna nejkrásnější únor. "Kagome," šeptl. Cukla sebou. "Je mi líto, že's na to takhle přišla."
"Měl jsi v plánu mi to někdy říct?" ozvalo se tiše. Zakmital ušima, téměř otázku neslyšel.
"Pokud by to trvalo déle, tak ano. Ale až by byla Izayo starší." Odraz v okně odhalil její ironický úšklebek. Vždycky ho děsil.
"Izayo? A co ostatní? Nemáš jen ji, i Hoshiko a Naoki jsou tvoji, víš? Nemůžeš je jen tak od sebe odvrhnout, protože už nejsou malí a roztomilí jako tvá princezna." Najednou se otočila a prudce k němu vykročila. Než se nadál, měl na tváři červenající se otisk její dlaně. "Jsi sprostý a ubohý lhář, Takahashi Inuyasho! Nezasloužíš si tak úžasné děti, jako jsou ony! Jdi a buď si s tou svou děvkou! Nechci tě tady už vidět! Podepiš tyhle papíry, sbal si svoje hadry a vypadni!" Napřáhla se, ale chytl ji za zápěstí a zavrčel.
"To není jen moje vina! Rozhodně bych k ní nešel, kdyby mi tady něco nechybělo! Kam se poděla ta milá žena, kterou jsem si vzal? Kam se poděl ten úžasný sex, co jsme měli? Neházej to všechno na mě!" Vyškubla se mu.
"Opovaž se z toho obviňovat mě! Pokud jsme měli tak hrozný vztah, proč jsem já nevlezla k jinému muži? Vím, že jsme na sebe neměli poslední dobou moc času, ale nikdy mě nenapadlo, že to je až tak hrozné, že bys tohle udělal! Stačilo mi to říct a všechno by se změnilo. Ale ty sis zvolil svou cestu. Podepiš to a odejdi." Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím. Ještě na okamžik se však zastavila. "Stálo ti to za to?" zeptala se spíše sama sebe tiše, ale i tak ji slyšel. Nečekala na odpověď a odešla.

Promyšlený plán (FF Inuyasha)

24. března 2015 v 8:24 | Dája |  Příběhy
Je tu nová povídka! Ano, ano, vím, trvalo mi to dlouho, ale potřebovala jsem si napsat pár stránek do zásoby, aby mě pak příliš netlačil čas.
Děj je opět zasazen do moderní doby (nebojte, kdo má rád feudální dobu, brzy se také dočká). Chtěla bych Vám popsat začátek, ale to bych vyzradila příliš, takže jen prozradím, že už začátek je pořádný problém pro naše anime postavičky :D. Užijte si to ;-).






Kam dál